Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestliže kapela, která dokáže narušit stereotyp všedního dne, má zaděláno na úspěch, pak měli The Forks v tomto ohledu slušně rozjetou praxi. Bohužel je tomu už pár let, co o sobě dalo duo z Angers naposledy vědět, proto ten minulý čas a pokud jde o úspěch, no, pro každého to asi nebude. Jedny určitě znudí syrový minimalismus, druhé nadchne cit pro drobnokresbu a lehkou disharmonii. Faktem však zůstává malá ambice dotáhnout rozjeté nápady ještě o kus dál než jen k vrcholu možností.

O schopnosti poskládat noty do řady a tu pak umně vygradovat bych spory nevedl, ale nemohu se zbavit pocitu, kdy se přešlapování u rybníka má tvářit jako rekreace u moře. Jakoby skladbám chyběl jednotící rámec, který by posluchače pohltil a nedovolil myšlenkám nerušeně bloudit. Tolik na téma nevyužitého potenciálu.

Hodnotím, že hudba The Forks přináší určitou úroveň zklidnění mysli a navozuje stav uvolnění a pohody. Instrumentální výkony jsou přesvědčivé a nijak si nezadají s kapelami podobného ražení. Síla kompozic vynikne hlavně při hlasitějším poslechu, případně za ideálního ozvučení během živého vystoupení (pouze neověřený dojem). Slabých dvacet minut celkem svižného instrumentálního math-rocku svým étosem připomíná louisvilleské Shipping News. V porovnání s anglickým duem Khuda ale srážím pár bodů za nedostatečnou košatost.

Chápu, že kapela jde trochu jinou cestou a že jistá strohost není na škodu, ale je-li hlavním mediátorem kytara podpořená frázovým samplerem, šlo by i s malým kašpárkem… Nic už, boj ryze instrumentálních kapel je o úkolu artikulovat myšlenky skrze hudbu tak, aby se s nimi bylo možné ztotožnit na úrovni intuice a zde The Forks odvádí jen průměrnou práci. Desce se nikdy nepovedlo vyladit mě do maxima, ale i přesto se ve mně často díky ní něco pohnulo a dnešní poslech rozhodně nebyl poslední.