Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ač to vypadá, že se Garmfrost v adventním období zbláznil a sází jedno nejvyšší hodnocení za druhým, protože jeho srdce obměkčeno blížícím zrození Ježíše nadchnuto hltá vše předhozené, opak je pravdou. Jeho srdce není obměkčeno ničím a už vůbec ne konzumním šílenstvím právě explodujícím. Garmfrost maže jednu nahrávku za druhou a nic mu není svaté. Tím vysvětluji své křepčení, když mi vedle nových děl v čele s Necrocockem, DsO atd. přistála v přehrávači z vesmíru alba řeckých nezmarů Hail Spirit Noir s Aenaon. Obě kapely sleduju pár let a obě mě udivují svým neotřelým přístupem k black metalu se vzrůstajícím potenciálem. Už se nemůžu dočkat, až budu mít céda od obou interpretů v rukou a pokochám se booklety... Nyní se budu ovšem věnovat pouze jedné z nich a sice Hail Spirit Noir (HSN), jejichž novinka Mayhem in Blue je sbírkou mistrovskou a dokonce lehce převyšující už tak geniálního předchůdce Oi Magoi.

Řecká blacková scéna nabízí přehršel zajímavých interpretů. Někteří přistupují k žánru ortodoxně, jiní jsou zahalení okultismem, většina sází na typicky sžíravé melodie a scéna tak roste co do velikosti, tak do hloubky. HSN jsou jiní! Od počátku létají v psychedickém oparu sedmdesátých let, neposedí na místě a s posluchačem si pohrávají někdy až nehezkým způsobem. Bylo by jednoduché, být příznivcem normálního metalu, kapelu odsoudit pro zradu stylu. Možná nejen jednoduché, ale trefné. S blackem je pojí jen nejasné kontury a občas vokál. Někdy. Většinou je krásně pln barytonově zpěvné barevné ohebnosti.

Oproti předchozím nahrávkám jde Mayhem in Blue ještě odvážněji do hloubi minulosti. Netvrdím, že zrovna hammondky za to můžou, stejně tak flétničky, plastické klávesy nebo analogové vyznění celku. Vzpomínám spíše na spolky tehdejší doby, na jejich kníry a kotlety. Cítím tutéž magickou výpravnost zakouřených místností jamujících vyšinutých géniů. Na to, abych HSN odsoudil za retro módní výstřelky, zní kapela naprosto současně. Ano, HSN jsou ochuceni starobou, ale nohama v ryzí současnosti. A u toho taky, doufám, zůstane. Vzpomeňte si na starší desky Opeth a porovnejte je s jejich posledními výdobytky. Už víte, o čem mluvím? Trochu mi rovněž v celkovém dojmu z Mayhem in Blue smrdí astro odér Oranssi Pazuzu, tím žánrová otevřenost HSN dostává další rozměr uměleckého vyjádření.

Skladby jsou plné hraní si s detaily. Často máte pocit, že kapela jen improvizuje, ale záhy vše do sebe hezky zapadne a je jasné, že za albem stojí mnoho mravenčí práce. Kapela si často jen tak houpavě pozpěvuje, pod hravou melodikou však cítíte výhružky a jedovatý osten. Na druhou stranu v těžkých momentech pobaví posluchače ironickými náznaky, odkazy ke svým hrdinům i antihrdinům. Ve verších o satanově půvabu drnkají na banjo! Už jen začátek skladby je jak z cirkusové manéže, což se následně přelije do progresivní lahůdky s úžasnou sólově atmosférickou vyhrávkou. Osobně si užívám rockově rozvernou úvodní vypalovačku I Mean You Harm. Havraní skřípot do utřepaného rytmu krásně zapadá. Nálada je bojová, ale pod všemi těmi gesty vyčnívá potutelnost a radost ze hry. Ostatně, taky bych se smál, kdybych dokázal vymyslet takovou skladbu. Titulka je dokonalá psychedelie, která vás hezky podrží pod hladinou se zoufalým výkřikem tripózního šokování. Co nevidět vejde slon Bimbo a smát se nebude… Každá ze šestice písní objevuje jiný paralelní vesmír s tím, že středobod je tentýž.

Album drží pohromadě a není potřeba tisíců soustředěných poslechů, aby vám vše docvaklo. Je možné, že vám nesedne pro nepohodlí z bláznivého toulání, anebo že jste kapelu ocenili více v minulosti a po dnešku netoužíte. Vězte, že nejsympatičtější na novince je nulové opakování čehokoliv, co HSN vymysleli, nebo slyšeli. Odkazy ke všemu možnému jsou všudypřítomné, ale pokaždé se odkutálí jiným směrem, než by jeden očekával. Často už nehrají metalově, jsou rockově divocí, ale dalo se předpokládat, že černý kabát HSN dlouho nosit nebudou.