Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německá kapela Halma funguje už od roku 1999 a co jí přimělo dát si na obálku ten šílený obrázek, to skutečně netuším. Je to něco mezi ilustrací k Čapkově První partě a ideologickou lží z doby budovatelského nadšení za socialismu, což ani jedno není v Německu téma (aspoň nevím, že by bylo). Asi bych pochopil něco v duchu multikulturní nebo genderové ideologie, něco z ekologického aktivismu nebo obrázek Gerty se svatozáří, ale horníci? V době, kdy Německo nejen že odchází od uhlí, ale podle všeho se hodlá vrátit zpátky na stromy a tam se živit ... jak vlastně? Anebo že by v tom byl probouzející se underground utočící proti novým náboženstvím a modlám dneška?

Kolik hrůzy ale vzbuzuje titulní malba, tolik nadšení naopak vyvolává hudební obsah, jehož jednačtyřicet minut popírá všechny moje předsudky o tom, že instrumentální rock (někde na pomezí psychedelie a post-rocku) je vyčerpaný žánr zralý na odpis. Ostatně není to tak dávno, co jsem psal o jednom takovém marném pokusu v podobě nové desky kapely Nazca Space Fox (ZDE) a aniž bych tomu šel sám naproti, v přehrávači se mi objevilo tohle cédo a světe div se, zaujalo.

Čím? Není to jednoduché popsat, ale určitě svojí atmosférou. Určitě lehkým jazzovým nádechem, celkovou konzistencí projevu a nápaditostí v použití elektroniky a ruchů v jinak lehounkém kytarovém zvuku. Album The Ground je místy až snové, velmi decentní, lehké jak letní podvečer a všechno do sebe zapadá s neuvěřitelnou samozřejmostí, která se neslyší každý den. Jednoznačnou devízou kapely jsou dvě kytary, laděním posunuté značný kus od sebe, které vymezují hranice a jedna druhou skvěle doplňují. Basa je důrazná, ale nikoliv agresivní, lehce pohupuje rytmikou a ve zvuku je výrazná tak akorát. Bicí jsou tlumené, velmi často nejsou hrané paličkami a právě z nich mi vane svěží dech jazzové kavárny. V mnoha chvílích mám velmi podobné pocity jak při poslechu Esbjörn Svensson Trio (ZDE), což je pro mě pochvala z největších.

A právě podobně jak toto trio umí i Halma opouštět meditační svět pokojné hudby buďto ruchovými pasážemi, ale i místy, v nichž všechno z ničeho nic nabere zvláštní intenzitu a začne na posluchače vyvíjet slušný nátlak. Příkladem může být čtvrtá skladba It Could All Be Difrent, která hodně stojí na jednoduché rytmické smyčce, ale v závěru se pozoruhodně rozrůstá a jako celek působí velmi silně. Těch míst je víc, propůjčují nahrávce uvěřitelnou a v důsledcích působivou dynamiku, a hlavně udržují posluchače ve střehu, což všechno dohromady vytváří velmi příjemný a naplňující posluchačský zážitek. Tomu napomáhá i na současné nelichotivé poměry živý a civilní zvuk, který nebolí v uších a plně koresponduje s hudební stránkou desky. I tohle se povedlo.

The Ground je pro mě upřímným překvapením, z něhož nedělám žádné přehnané závěry, ale v této chvíli mi tohle album sedlo. Jak jsem psal - svou uvěřitelností, lehkostí, poslechovou atmosférou, přirozeností. Víc pro tentokrát nežádám, snad jen vyměnit obal.