Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tommy Victor je jeden z těch šílenců a veteránů scény, které mi stojí za to pronásledovat. Má styl, má odhodlání a má sakra charisma! Je v tom kus nostalgie, když si člověk vzpomene na zlaté prdlé devadesátky, kterak se k němu valila lavina dobrých a ještě lepších nahrávek, ve kterých se snažil orientovat, formovat svůj vkus coby otevřeného posluchače a stačil při tom větrat sukně, neb se cítil mlád a neohrožen. Je v tom kus Prong, protože tehdejší album Cleansing zrovna letělo kolem, chytlo mne za rukáv a nechtělo pustit. Je v tom kus Řečkovic a opožděné maturitní zkoušky. Vzpomínám na to všechno rád a je jasné, že zrovna tohle album mohu za každých okolností a v různých stavech osobní náladovosti. Prostě ke mně patří.

Jeden odstavec vzpomínek by měl ovšem stačit, nerad bych zabřednul do sebelítostných řádků, které kromě mě nikoho nezajímají. Je to už pět let, co tihle thrashující titáni znovu povstali z popela, aby nám ještě párkrát dali co proto. I když povstali... oni si jen znovu dali delší pauzu, aby nabrali dostatek inspirace a síly na rozdávání. A je dobré si říct, že už pět alb plně potvrzují, že to nejsou oni, kdo tahá za kratší thrashmetalový konec. Kdepak. Současní Prong, to je výživné krmení během pár měsíců, tedy přesný opak toho, co bylo před albem Carved Into Stone. Časové úseky mezi alby se najednou smrskly na minimum.

Všechno je to o nevybité energii, entuziasmu jako za mladých let, jako by se tělo padesátníka pořád duševně zmítalo na začátku devadesátek a kalilo jak urvané z řetězu. A zatím poslední fošna Zero Days je přesně ten typ nahrávky, která tuhle energii drží pevně ve svých rukách, má ji plně pod konrolou a nechává ji tryskat z každé své skladby. Zero Days je moderní thrashová deska, kde se snoubí hardcorová divočina s melodickými a neothrashovými náladami mladých a neklidných pokračovatelů právě takových kapel jako jsou Prong. Je to spojení starých dobrých tradic a současných výzev. A je to hodně o tom, kým se Tommy Victor v posledních letech obklopil. I v jeho žilách najednou koluje mladá krev.

Zero Days je vyloženě poslechová deska. Je plná adrenalinu a je až překvapivé, kolik nápadů v sobě Prong ještě mají. Je stejně natlakovaná jako uvolněná a plná nadhledu. Tohle je zkrátka pohodovka na první dobrou. Chytlavá, ostrá, ale klidně i krotká, pokud se to zrovna hodí do krámu. A hodí se to tehdy, až řeknou Prong. Je tu několik (vlastně přesně čtrnáct) vyloženě hitovek, které by si měl každý protřelý thrasher hvízdat cestou na směnu, při první příležitosti poslat mistra do prdele a dělat přesně tak, jak celá léta dělal, nehledě na rady análních diagnostiků ústavu pro lepší zítřky.

Zero Days je klasika, která má pochopení a nestojí jen s rukama v klosetu používaného od roku 1986. Je to dobře promazaný stroj, který i po letech sešívá jak zamlada a všech čtrnáct skladeb si drží laťku dost vysoko na to, aby si člověk našel chvilku a hezky si zazlobil. Přitom je úplně jedno, který song si zrovna pustíte, pokud nemáte čas dát si po svačině celé album. Každá věc má své koule a svou vypovídající hodnotu. Pak je samozřejmě radost si tu po x letech vylévat srdéčko nad novými Prong, kteří možná nezní tak kultovně jako tehdá a vrásky na jejich čelech taky nejde rozehnat, ale jsou to pořád oni, kdo má dost síly a odvahy na to, aby ukázali kdo je tady pánem. Jo, mám radost a užívám si co to jde!