Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Upřímně řečeno, čekal jsem na tuhle desku netrpělivě a den co den ji vyhlížel způsobem, jaký u sebe shledávám nevídaným. Mistr SS (tak dobře, tentokrát bez zkratek), tedy Snowy Shaw, je švédský všeuměl a tohle je jeho show. Kdysi na Innocence jsem o tomto pánovi publikoval obsáhlý článek, o který jsem sledem událostí přišel, takže jej budu muset uvést s větší úklonou.

Tento blonďatý multiinstrumentalista se ocitl již v tolika kapelách, že se mu vyplatilo udělat tomu všemu svou osobitou show. Kapely jsou převážně velmi zvučných jmen a jejich styly se pohybují v až neuvěřitelně pestré přehlídce. Snowy se zpočátku proslavil jako výtečný bubeník (éra okolo King Diamond a Mercyful Fate), v čemž nadále pokračoval (Memento Mori, Dream Evil, Loud 'N' Nasty), až se rozezpíval u symfoniků Therion. Aby toho nebylo málo, má za sebou hostování u Dimmu Borgir a pak především obrovskou kupu věcí z vlastní hlavy, ve svých sólových projektech. Mezi ty sólové počítám i geniální náklepovku IllWill, ve které se to hemží velkými jmény, a pak komiksy a starými horory ovlivněné Notre Dame. A to zdaleka není vše, čeho se tento hyperaktivní Švéd účastnil.

Deska, kterou se vám pokusím přiblížit, je živým vystoupením s nadstylovým přesahem. Deska spojuje v mistrovském podání ryzí heavy metal s výstřelky black metalu, trash metalu a výlety do symfonických mračen až kamsi k divokým kotrmelcům hororového cirkusáctví. Je to Snowy, který stojí za svérázným pojetím hudby, kterou převedl do svého úhlu pohledu. Slyším v tom všechny ty geniální nápady, kterými mě King Diamond strašil někdy v patnácti letech, tu hororovou atmosféru, jakou nikdo jiný už nezopakoval (Notre Dame). Proti upírské parodii, vycházející z plížících  se stínů v céčkových šestákových hororech, je Marilyn Manson pouze vykalkulovaný klaun. Tohle je metalová řež ve všech pádech, plná brutálně podladěných kytar, které zní syrověji než psí kusy (pejskaři prominou).

Parta hudebníků, kterou si Snowy pozval, pochází částečně z Notre Dame a není zde pochyb o jejich umění. Vlhkým snem všech heavy metalistů staré školy je pak to, jaké hosty si Snowy pozval k účasti na jeho show. Především fanoušci zmíněných Mercyful Fate a King Diamond si užijí chvíle, v jaké ani nedoufali. Bok po boku si tu zahrají Andy La Rocque (pro mě asi stále ještě nejlepší kytarista, jakého jsem kdy měl tu čest poslouchat), Mike Wead (kytarová legenda spojená s podobným počtem skupin jako Snowy) nebo Hal Patino (prakticky celé ty nejlepší začátky u King Diamond na baskytaru).

Jak deska vlastně působí? Mohlo to dopadnout jako patlanina (ne, klišé s pejskem a kočičkou nepoužiju) z rukou Vitany – obal se tváří voňavě a svěže, vnitřek plný glutamátu, usušených dojmů a planých nadějí. Nakonec zalít vodou a nic, co mělo pasovat, nepasuje. Tak tahle kašička není tento případ, ba naopak. Tady vaříme z čerstvých surovin (poctivé metalové řemeslo), mícháme nezastřiženým vlasem, podáváme zásadně ve stylovém porcelánu a vše se k sobě perfektně hodí.

Je až k neuvěřitelné, jak lehce se tu přehazuje na jinou kolej. Jak se rozdílné chutě do sebe pojí a často téměř bez přestávky mezi skladbami se tu střídají polohy a nic nepáchne jedovatě. Začátek desky obstarává, dalo by se říci, „stará hevíková škola“, do níž se napasuje řezničina IllWill, plynule se přejde do majestátních Dimmu Borgir (včetně rychlého výplachu) a skončí u hororového skotačení Notre Dame. Tady musím zdůraznit to, co je na celém tom seskupení asi nejlepší – sám majestátní Snowy běhá totiž od nástroje k nástroji a celou show nejen že odezpívá kompletně (až na výjimky ve finále), ale bez jakýchkoli problémů části show nabuší za bicí sestavou a polechtá struny na kytaře (a to vedle Andyho, což je poměrně odvaha). Že se ujme i baskytary a zařádí si v exhibici na bicí s kolegou, to už tak nějak asi patří k jeho standardům. Pokud říkám, že zazpívá, myslím tím polohy od heavymetalového jekotu (dovoluji si tvrdit, že vyzpívá i naživo to, co samotný Diamond), až po trashmetalový řev či blackové skřehotání. Určitě nebylo náhodou, že si ho Chris z Therion pozval do party.

Na závěr musím konstatovat, že těžko říci, zda jsem vůbec schopen desku nějakým způsobem hodnotit. Těch devatenáct fláků (minus nějaká ta intra) jsou především záznamem pánů, kteří si splnili sen zahrát si spolu na jednom podiu. Jsou to lidé, kteří si spolu prošli geniální tvořivou práci v kultovních kapelách, jejichž některé řadovky už vešly dávno do hudebních dějin. Snowyho pojetí je metalově agresivní, jeho duše bubeníka je hodně znát na bicích, které (ať už za nimi sedí on nebo někdo jiný) celou tu show ženou dopředu opravdu znatelně. Nějakým způsobem tu spatřuji smýšlení Devina Townsenda, který tvoří svým způsobem podobnou ryze metalově založenou muziku. Kytary jsou fantasticky v „Notre Dame“ stylu, tedy brusírna hrubšího zrna a dávají i jemnému hevíku ostřejší vyznění (až jsem divil, jaké grády dokáží ty staré skladby mít). Zazpíváno je, jak už jsem se rozepsal výše, neskutečně. Často nevěřím svým uším, co se skrývá v jediném hrdle (Book of Heavy Metal od Dream Evil je pěkným příkladem ve svém začátku). Těch devatenáct fláků si pánové prostě užívají, je to úchvatná vzpomínka na nesmrtelné období, které stvořilo nejednoho metalového fanouška (a nemusel zrovna hned natáhnout pruhované legíny a křiváka s tím, že jinak to nejde).

Oproti divadlům a exhibicím, které spatřuji ve většině symfonických spojení kultovních spolků, je tohle zářez až na kost. Žádné zbytečné divadýlko, hned rovnou k věci, ve velkém stylu.

Z mé strany není co kritizovat, ačkoli beru v potaz jasnou věc – buď jste na této muzice vyrůstali, nebo vás to nejspíše zcela mine bez účinku. Nehodnotím, recenze by neměla mít předepsána finální čísla, která ji ukončí. Je vyjádřením názoru, který v tuto chvíli už znáte. Že tohle je svinsky dobrá vzpomínka na ty nejlepší časy.

Záznam má vyjít na živém DVD, které pokud seženu, rád se tu podělím o čerstvé dojmy.