Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Faerští mořeplavci Hamferð se potřetí objevili na obzoru a z majáku jsou dobře vidět jejich tmavé siluety. Po debutu Evst, který zaznamenal velmi slušný ohlas, následovala pětiletá odmlka a druhé album Támsins likam. Znovu vydařená doomová symfonie smutku v severském stylu, i když v mém případě o poznání méně prověřená. Letos uběhlo dalších šest let a mrtvý námořník (Hamferð) znovu stráží břehy a kyne z dáli na pobřeží. Men Gu​ð​s hond er sterk je třetím velkým albem kapely a opět nám připomíná jakého rozsahu jsou ostrované ve svém hudebním smutku schopni dosáhnout.

Hamferð hrají melodický doom metal, ale jejich styl není jen o melodiích. Umí hrábnout hlouběji do zeminy a vyndat z ní nástroje vhodné k použití okoralého smrtícího řemesla, stejně jako se nebojí občas poklonit severským bohům skrze blackové postupy. Stejně tak vokály, které zaujímají několik poloh. Od čistě přívětivých a smutečních, po hluboký growling a další excesy. Ve svých skladbách umí vybruslit ze své vrozené výpravnosti a dodat moc hezký, stěžejní motiv, ale umí se také slušně zavrtat v beznaději a cedit své emoce skrze pohřební náladu. Hamferð reprezentují severský doom metal se vším všudy a těží z toho, z jakých končin pochází. Dokáží to prodat. Jinak stylově zaujímají podobný prostor jako třeba Swallow the Sun, jen na něj nahlíží ze své perspektivy. A pro mě jsou v tomto ohledu přitažlivější a osobitější.

Jejich aktuální album doprovází typický sound, k velkým změnám nedochází. Hamferð mají svůj rukopis a ten rozvíjí. A daří se jim to, protože ani Men Gu​ð​s hond er sterk není albem, které by vykazovalo znaky opakování nebo únavy. Kapela postupně kompletuje své procítěné umění a pečlivě jej zasazuje do studených vln narážejících do skalnatého pobřeží. Ve vzduchu je cítit chlad a přes mlhu jsou sotva vidět obrysy krajiny. Faerské Ostrovy jsou malá země a z dalších kapel zde působících mě napadají pouze progresivní melodici Týr.

Men Gu​ð​s hond er sterk je znovu albem na dlouhé poslechy. Jen pomalu rozplétá svůj děj a my se noříme do specifické struktury studené melancholie. Studené, ale také krásné. Deska má rozhodně intenzivní začátek. Pokud první skladba Ábær rázně připomene, jakým jazykem k nám kapela promlouvá, druhá skladba Rikin atmosféricky exceluje a nabízí vůbec to nejlepší, co jsem z pera těchto mořeplavců kdy slyšel. Melodie v šedavém oparu krásně malují své posmutnělé linky a doomová vozba vše ze zadu jistí. Kapela ani na chvíli nepodlehne tlaku sladké melancholie. Naopak v průběhu skladby zrychlí a zmohutní.

Hamferð umí působit i odměřeně. Kdy severskou chuť vyprávět zabalí do suše strohých riffů, jako třeba třetí věc Marrusorg. Milá, ale jinak docela surová skladba. V Glæman už jde ta drobná úspora citů stranou, do popředí se dostane tišší a emotivnější tvář Hamferð. Není uplakaná, ani teatrální. Tohle není kapele vlastní. Je přítulnější a sdílnější. Vlny se na moment utišily a na břehu je čas na krátké setkání s klidnou hladinou. Což se samozřejmě promítne do následující Í hamferð, která stojí na ostrých riffech, jako by vystavěných do výše, možná symbolizujících vysoké vlny a blízkost mrtvolného pohledu hlavního námořníka. Nejtěžší skladbou alba je ale do země zabořená doomová tryzna Hvølja. Právě ona ukáže, jak zneklidňující umí být smutek Hamferð. Jak daleko je najednou k milým slovům a srdečné artikulaci. Mohutné vlny narážejí do skal a pobřeží se halí do těžké tmy. Growl doprovodí osudové volání, ale tmu nic nepročísne ani náznakem. Závěr už je pouhým dozněním v podání povídání moudrého starce. Všechny emoce a jizvy na duši odplavuje moře.