Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Historie finské kapely Hanging Garden je poměrně dlouhá, takřka dvacetiletá a sedm dlouhohrajících studiových desek je jasným důkazem toho, že v sestavě nejsou žádní lenochodi. Od roku 2013 si kapela drží standard „co dva roky to nové album“ a aby toho nebylo málo, stihne v mezičase vydat minimálně jedno EP. Množství muziky s logem této formace je tedy ve světě docela dost a není taky vůbec divu, že nevědět o této kapele vůbec je mnohem méně pravděpodobné než vědět o ní aspoň něco. To něco je v našem případě deska Blackout Whiteout z roku 2015, kterou docela pochválil kolega Garmfrost (ZDE) a potom v mém případě album Into That Good Night z roku 2019, které jsem svého času chvíli poslouchal, ale nic o něm nenapsal.

Od té doby vyšla další řadovka Skeleton Lake (květen 2021) a pak dnes probírané EP Neither Moth nor Rust, obojí tak jako naprostá většina diskografie na vydavatelství Lifeforce Records. A právě od nich nám tahle šesti-skladbová záležitost přistála v redakci, což jsem nejdřív chtěl přejít taktickým mlčením, ale časem dospěl k závěru, že zmínit se několika slovy nemusí být úplně od věci.

Předně je třeba napsat, že muzika Hanging Garden je svým způsobem anachronismus pro fanoušky melodického doom/death/gothic metalu a je-li pro vás tenhle žánr už dlouhé roky mimo, bude pro vás mimo i tvorba této kapely. Nic mezi tím neexistuje. Aktuální nastavení (aktuální od roku 2019) v podobě dvou hlasů v tom nejprovařenějším podání zlého mužského (Toni Hatakka) a hodného ženského (Riikka Hatakka) docela snadno vyvolává soucitný pohled směrem k reprobednám a nebudu tvrdit, že bych z toho byl nějak nadšen. Hudební kostra je potom zcela tradiční, poplatná žánru a bez zaváhání made in Finland. Tedy hromada kláves, docela fajné melodie, za mě velký odkaz starších Swallow The Sun.

Tenhle klasický model na EP představují úvodní dvě skladby, které nepřináší žádné nové pohledy ani přístupy a zcela bez ostychu kráčejí dávno prošlapanou a pohodlnou cestou. Pokud na nich něco zaujme, tak naprosto příšerný a brutálně ořezaný zvuk, který spouští krev z uší hned v prvních vteřinách poslechu a jednoznačně patří do kategorie nebezpečného odpadu. Skladatelsky se jedná o předvídatelnou variaci na známá témata a troufám si tvrdit, že ani jedna skladba neobsahuje ani jeden silnější nápad. S třetí skladbou se nicméně album zásadně proměňuje, výrazně zjemňuje, začíná si hrát s atmosférou a představuje Hanging Garden jako sentimentální metalisty hrající na city. Zajímavé na tom je především to, že se poměrně razantně zatáhne za brzdu hlasitosti, zvuk se pročistí a začne být snesitelný, což je obzvlášť slyšet v čistě klavírní The Raven Portrait a závěrečné Field of Reeds silně načichlé synth-popem. Bohužel další pozitiva ani tyhle skladby nepřináší a spíš by se hodily jako určitý druh přemostění na klasické dlouhé desce nebo jako svým způsobem bonusová skladba v případě té poslední. V jejím kontextu nelze nezmínit Paradise Lost a jejich desku Symbol of Life.

V jistém smyslu mi vlastně přijde docela zajímavé, jakým způsobem se v některých skladbách deska rozkračuje přes vícero žánrů a ukazuje kapelu zkoušející různé přístupy a různé odstíny hudby. Ostatně právě formát EP se k tomuto účelu zdá víc než vhodný a v tomto ohledu dobrý. Na druhou stranu ale nelze neslyšet, že mnoho invence ve skladbách ukryto není a že se jen na další způsob oprašují už patnáct dvacet let staré postupy, které dostatečně obeznámený posluchač snadno identifikuje ve své zaprášené sbírce cédéček. Za mě by to byl průměrně zdatný standard, ale za ten krvelačný zvuk musí body dolů.