Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hangover in Minsk - Party Is Over

Hangover in MinskParty Is Over

Monachos1.7.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) / bandcamp
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Party Is Over je hravý a nekonvenční post DSBM, který se nebere smrtelně vážně, a právě díky tomu působí až děsivě skutečně a ne jako kostýmová show.

Party Is Over je debutové album vedlejšího projektu kapely Dymna Lotva, jejíž tvorba je mi velmi blízká. Jakmile jsem se dozvěděl o existenci jejich alter ega Hangover in Minsk (dále jen HiM, tímto zdravím Vileho Valla hehe), okamžitě jsem zpozorněl. Stejná sestava, až na dva hostující zpěváky, a i hudba zní z dálky podobně. Při pozornějším poslechu je však jasné, že HiM není Dymna Lotva. 

 

Základem obou hudebních projektů je depresivní (post) black, ale Party Is Over neobsahuje tak výrazné doom-metalové ani folkové prvky, které jsou pro mateřskou kapelu, tj. Dymna Lotva, poměrně klíčové. Už obal alba zaujme svým bílým pozadím, na kterém se odehrává něco jako exploze krásně bizarní sklenice s červeným vínem ve tvaru lidského srdce. Tento výjev dokonale ladí s názvem kapely (Hangover = Kocovina) i konceptem alba. Hlavní roli v tomto koncepčním díle hraje jeho temná velebnost – démon Alkohol. Téma více než vhodné pro DSBM. Deprese a alkohol je prudce výbušná směs, která má na svědomí mnoho lidských životů. Co se týče DSBM, předpona „post“ je v případě hudby na tomto albu opravdu důležitá. Nejedná se o standardní přístup k (DS)BM, což ale nikoho, kdo zná tvorbu Dymna Lotva, nepřekvapí. Hned úvodní „sbohem“ (skladba Farewell) nás přivítá opojně nostalgickou brnkací melodií, do které pomalu vstupuje čistý zpěv vokalistky Nokt, který se ale v poslední třetině změní v agonický screaming a i hudba výrazně potemní a zdrsní.

 

Hangover in Minsk band

 

Album je plné podobných a zároveň odlišných kontrastů, naštěstí HiM rozhodně nejdou podle nějaké šablony. Na albu mě asi nejvíc zaujala téměř rocková chytlavost zabalená do ponurého post-blackového rubáše. V tomto směru vyniká zejména výbušný singl Devil in Me Wants to Dance a skladba Morning Mourning s krásně primitivním „opileckým“ refrénem. Ale i závěrečná, působivě dramatická věc Party Is Over má také potenciál vyhrát DSBM hitparádu. Duší a srdcem alba je jednoznačně zpěvačka Nokt, která křičí, kvílí, řve, zuří, ale není jí cizí ani čistý zpěv, občas dokonce s nádechem opery. Velmi zajímavě znějí vrstvené vokály, kdy na pozadí screamingu zní čistý vokál. Musím pochválit i výkony hostujících zpěváků, za obzvláště povedený považuji duet Nokt s hyperaktivním Belgičanem Déhá (podle Metal Archives působí ve více než 20 projektech) v destruktivní baladě Fuck You, My Love.

 

Velmi oceňuji, že Party Is over je konzistentně koncepční album počínaje obalem, texty, zpěvem, hudebními náladami – vše tvoří koherentní celek. HiM se dokonale podařilo zhudebnit vzestupy i pády alkoholového šílenství. Na albu se působivě střídají euforické, maniakální a melancholicko-depresivní pasáže. Skladby jsou nasáklé alkoholem, zvratkami i sardonickým smíchem přes slzy. Baví mě slovní hříčky jako:

 
To be or not to be here?
That is the question.
To beer or not to beer?
To beer.

 

Nebo roztomile cynická hláška: „If you’re planning suicide - Just don’t do it here, thanks“, která skvěle dotváří genius loci alba. Stejně jako milé drobnosti v podobě samplů, které ilustrují hospodské prostředí (otvírání láhve, nalévání, cinkání sklenic atd.). Doporučuji podívat se na záznam z jejich debutového koncertu, který obsahuje povedené performativní prvky, díky nimž album získává třetí rozměr. Kocovina není něco, co bych vyhledával, ale „hudební kocovina“, kterou mi naservírovali Hangover in Minsk, je příjemně bolestivá a rád si ji zopakuji. Summa summarum, Party Is Over je hravý a nekonvenční post DSBM, který se nebere smrtelně vážně, a právě díky tomu působí až děsivě skutečně a ne jako kostýmová show.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bhut / 1.7.25 11:45odpovědět

tohle musím vyzkoušet

Jirka D. / 3.7.25 8:46odpovědět

Proč mě to nepřekvapuje?

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky