Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hardingrock - Grimen

HardingrockGrimen

Sorgh15.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Deska, která má srdce. Tolik citu napěchovaného do čtyřiceti minut má odzbrojující sílu, a vůbec bych se nedivil zbloudilým slzám v očích jindy sveřepých mizantropů.

Na dešti je něco kouzelného. Na někoho padají chmury a smutek, někoho ta slota nasere a někdo se kochá. Pro ty, co se kochají, by tady byla jedna deska, u které se v podzimním nečasu, ale nejen v něm, pěkně relaxuje. On totiž Ihsahn, vůdce rozpadnuvších se, ale stále fenomenálních Emperor, dosud nesložil ruce do klína a tvoří jako zběsilý. Už za Císaře pána se angažoval v několika vedlejších projektech A po rozpuštění Emperor pokračuje dál a pod různými štíty. Jedním z nich je famózní věc – Hardingrock.

    

Střelka kompasu se vychyluje zcela opačným směrem než jsme byli zvyklí, pryč od blackových příšer, odklání se od heavy soundu mořských tornád a symfonično ala Peccatum je také v nedohlednu. Naopak naše loďka přistává ve snovém oparu venkova, kde jediné rozptýlení po tvrdé práci představuje starý vypravěč legend a lidová veselice. Ihsahn se zde spolu s manželkou Ihriel oddává svéráznému rockování silně protkanému domácím folklórem. Trio s nimi tvoří mistr houslista Knut Buen, na jehož houslích je postavena nálada desky.

 

Samotné skladby mají silnou schopnost probouzet představivost. Melodie se zarývají pod kůži s neobyčejnou lehkostí, najednou se přistihnu, že skotačím do rytmu kolem monitoru počítače. Hned první kus začíná smutným drnkáním klavíru a vemlouvavý vypraveč se snaží cosi ozřejmit. Celá deska je ovšem nazpívaná v norštině, takže tomu moc neporozumím. A už tady fidlají housličky, které se mi asi líbí nejvíc na celé desce. Pasáže, kdy to rozjedou pěkně od podlahy, patří k nejlepším částem alba. Od druhého kousku se trošku přitvrzuje, řízný rock je propleten linkama houslí a klavíru, motivy se střídají a tvoří celkem komplikované dílko. Ihsahn zpívá čistě a melodicky, stylem podobným jako v Peccatum nebo třeba na IX Equilibriu od Emperor. V několika kusech se ovšem vrací i k blackovému skřehotu, kterým vhodně dotváří dramatičnost. Za zmínku stojí i pasáže, kde je hudby poskrovnu, ale přesto špicuji uši. To když vypravěče zlomí žadonění čeládky a on začne vzpomínat a vypravovat. Výborné kusy Margit Hjukse a Grimen. Ovšem vrcholem alba je pro mě předposlední skladba Nykken. Introidní začátek postupně přechází do rytmických šumů a  ruchů. Poté nastoupí něžný klavírek a to už ve mně srdce krvácí.

 

Místy mi deska připomíná naše Silent Stream Of Godless Elegy, ale to je hodně vzdálené a až rouhačské srovnání. Snad jen díky tomu folku. Kolem a koukolem jde o věc, která mě odzbrojila svým géniem a originalitou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 20.10.12 17:56odpovědět

Nebývale nádherné album plné upřímnosti a ryzího muzikantství.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky