Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

„Advaitic songs“ je svou délkou 44 minuty klasická LP nahrávka, přesto se vinyloví nadšenci dočkali poměrně netradiční edice, která zahrnuje dvě desky vyřezané na rychlost pětačtyřicet. Po americkém způsobu jsou obě černé placky zabalené jen do simple obalu s přiloženým info archem a na talíři gramofonu se vám budou vlnit mimo osu nalisované etikety. Typicky zámořská deska.

Přes ikonický motiv obalu celá nahrávka zní spíš blízkovýchodně a jako přiblížení pro věci neznalého našince mě napadlo EPčko „Bay bamahe neem“ od Forgotten Silence, které je načichlé podobnou atmosférou a stvořené shodně z ryzí radosti z hudby, bez žebříčkových ambicí a nároku na honorář. Úvodní „Addis“ byla navíc oproti ostatním čtyřem, anglicky otextovaným skladbám, doplněna o text, jehož psané vyjádření mi nic neříká. Lhal bych, kdybych tvrdil, že ty znaky umím rozluštit a jestli je to svahilština nebo něco jiného, je v tuto chvíli vedlejší. První skladba navíc obsahuje i ženský vokál hostující Kate Ramsey a i ten posouvá skladbu do jiných sfér a posluchače do jiných dimenzí vědomí. „Advaitic songs“ je snad první deska, u které mi je zatěžko se po deseti minutách zvedat a jít otočit stranu či přehodit vinyl ... přerušit proud svých vlastních myšlenek něčím tak světským  je stejně těžké, jako vybrat další desku po skončení poslední skladby. Ticho je pak jediným možným východiskem, vše ostatní ruší.

Dvojice Cisneros & Amos se obklopila velkou řadou hostů, jejichž nástrojový park ani nebudu uvádět. Obsazeno je celé smyčcové trio a jeho vliv na výsledný sound desky je naprosto zásadní. Především violoncello je vytaženo a přitvrzeno do nevídaných poloh a pokud mám jednu jedinou výtku k nahrávce, je to právě mastering akustických nástrojů. Zvuk desky je posunutý do nižších frekvencí a výšky poněkud ostrouhávají, což je škoda, kterou lze částečně vyspravit drobnými korekcemi zesilovače. Naproti tomu najdete na desce i ponechaní nepřesností, výrazně v poslední „Haqq al-Yaqin“, kde se dva krátce po sobě vyskytující údery do činelu, provázející celou skladbu, objevují s různou intenzitou a časovým rozestupem. A to se mi líbí. Je totiž stále co poslouchat, co objevovat a z té hudby cítíte, že ji tvořili lidé a ne chytráci u počítače.

Nebudu se zde obsáhleji rozepisovat o hudbě samotné, učinili tak už někteří přede mnou a jejich nadšení sdílím a netřeba psát o tom samém znovu. Hudba OM je osobní meditací, založená na jednoduchosti a síle jiné, než jakou se prezentují tradiční kapely. Skladby na desce nemají halekací refrén, ony se prostě zjeví, plynou a pak skončí a vy při vší té prostotě, jednom akordu a jednoduché rytmice cítíte, že v nich je ohromná síla schopná odpoutávat ducha od těla. Zhudebněný Tulák po hvězdách Jacka Londona, víc modlitba než hudba.