Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Brány metalurgického závodu Thy Catafalque opustil po půldruhém roce od vydání alba Naiv další řádně naklepaný nejtek. Bez pochybností o příčetnosti tvůrce a jen s nezbytně nutnou dávkou propagačního šumu se objevil Vadak na scéně, aby vydal své poklady, blyštivé na povrchu, vytepané k dokonalosti.

Komplexní hudební sloučenina, která respektuje žánrové hranice jen jako jakési siločáry, jimiž lze libovolně prostupovat a podnikat loupeživé výpravy na všechny světové strany, se opět podrobila extrémním vnějším vlivům a změnila svůj tvar. Jak už však naznačily předchozí desky, technologický postup chemické fúze stylů je řízený a hudební šroubovice Thy Catafalque není zdeformována dramaticky. Základní struktura náročným experimentům odolává a tím, co je dosud neslyšené, neokoukané a prahnoucí po naší pozornosti, je nová sada příběhů od dobře známých vypravěčů. Tu a tam s neznámým slovíčkem nebo elegantní sykavkou navrch, ale stále v tom nejlepším provedení.

Už s první kapitolou nahrávky se provalí to, co pak rezonuje víceméně celým albem. Szarvas roztáčí kolotoč pěkně od podlahy a vysílá vzkaz, že Vadak je sice hravý, ale o dost tvrdší mladší bratr alba Naiv, který se nebude s nikým mazat. Když dostávám nekompromisní štulce v instrumentální Gömböc nebo v následujícím kvapíku Az energiamegmaradás törvénye, užívám si každý kopanec a pohlavek a neopomenu se praštit o okno auta při každé prudké zákrutě při riskantní jízdě po tomhle záludném asfaltu, zvláště po konejšivé hitovce Köszöntsd a hajnalt, kde jsem pro změnu líbezně utěšován a balzamován vonným hlasem Martiny Horváth. A tak je to tady se vším. Lítám od čerta k ďáblu a s očima navrch hlavy těkám kolem sebe jako pastevec v lunaparku. Z mlhavé mýtiny uprostřed ničeho stoupám do útrob vesmírného korábu, vidím zanikat světy a pomáhám rodit galaxiím, abych pak přistál v odpadcích za jazzovým klubem a nestihl poslední metro.

Spojení a střídání různých protikladů a nálad má na Vadak opět drtivou sílu. Samozřejmě nejlepší na tom je, že veškeré to cestování z bláta do louže a zpět funguje a drží partu pohromadě. Po tvrdé a barvité lekci Móló s klidem přichází závan městského odéru Neolunar v podobě noční projížďky A kupolaváros titka a po ní zase končím na balíku slámy Kiscsikó (Irénke dala) a počítám ovce pod krvavým západem slunce a nikomu to nepřijde vůbec divné. Dlouhý příběh titulní skladby vypráví podobně zamotané osudy, všechno v něm bouří a neklidně se vine kolem, aby mě to stáhlo do hluboké hypnózy v nádherném bodě, kde se létá krajinou jen tak, bezpilotně, počestmírovsku. A když procitám, tak už hraje klavírní ukolébavka Zúzmara a teprve s ní jsem zpátky v obýváku, vyčerpaný, ale odhodlaný k další rundě.

Pořád zůstávám příjemně zaskočen tím, jak je Tamás Kátai ve své práci produktivní a konzistentní. Jeho hudební rukopis sice ztělesňuje určitou přelétavost, otevřenost a neposednou povahu, takže stále má dostatek možností odkud vzlétat, po čem pátrat a kam se vracet, nicméně toto samotné se bez invence neobejde. Teprve až pracant s duší básníka dokáže držet lajnu a nevstupovat do zóny vlastního stínu. Nakonec nejsem tak zaskočen jako spíše ohromen, že tahle výrobní linka zatím spolehlivě chrlí prvotřídní oduševnělou hudební katarzi. Jestliže přijde den, kdy soukolí Thy Catafalque spadne řetěz, bude to po famózní krasojízdě. Ale letos to nebude. Protože Vadak.