Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hasard - Malivore

HasardMalivore

Victimer13.9.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Těžká a chaotická symfonie narostlá na kořenech blackové disonance. Nic pro tradiční ohřebíkované lesníky, tohle zlo si žádá urozenějšího hroziče.

Hazardovat je čas od času třeba a my si nyní zahazardujeme s tím, kolik budeme schopni snést nahuštěného, disonantního a orchestrálního black metalu. Právě takový je totiž nově vzniklý francouzský projekt Hasard. Za touto mašinérií stojí podzemní virtuos stejného jména, který se doposud prezentoval avantgardní klasickou hudbou pod delším názvem Les chants du hasard. Hudbou postavenou na odkazu Strausse, Musorgského nebo Prokofjeva. Les chants du hasard, to je láska ke klasice a její obskurní servis. A letos se vrchní symfonik rozhodl tuhle svou zvrácenou zálibu prohloubit o nový blackmetalový pohled. Založil tedy nový hudební odraz svých uměleckých pohnutek a jeho název maximálně zjednodušil na pouhé Hasard. Abychom toto nové těleso představili slovy samotného autora, jedná se o blackmetalovou noční můru původní klasické tvorby. No a je to venku.


Letos na jaře vydané debutové album Malivore se může směle zařadit po bok podivných temných disharmonií parazitujících na základech blacku. To černě kovové jádro alba můžeme ohýbat termíny jako avantgardní, orchestrální nebo symfonický. Stejný důraz ale klademe na další důležité berličky. Na onu disonanci, na hororové pozadí příběhu a na jeho jistou zvrácenost. Pod nahrávkou jsou navíc podepsáni I, Voidhanger Records a u nich už je člověk zvyklý na trochu jinou, zvláštní prezentaci metalové temnoty. Hasard je určitě vhodný kandidát k pečlivému rozboru. Aneb nic jednoduchého nás nečeká a bude to chtít svoje klima. Tma je opět nejtemnější, autor je svým dílem zcela pohlcen a jako takový při návalech adrenalinu nedbá chudáka posluchače a dává mu pořádně do těla. Pokud se tedy úplně necítíte na hustou, neprostupnou symfonii pro zlomantiky, raději se na další řádky rovnou vybodněte.

 


Není to tak dávno, co jsem na stejném labelu zachytil a nakonec si i zamiloval americký projekt SkyThala. Jeho osobité pojetí symfonického black metalu mě dostalo. Skvělé, originální umění. V tomto aspektu Hasard trochu kulhá, protože tady se úplně originálního vyznění nedočkáme. Celkové uchopení a finální ztvárnění tématu ovšem může nést své plody. Na základech temného nesouladu je konstruována výbušná symfonie. Umělecký neklid, z něhož jde cosi perverzního. Malivore má dusivě dramatickou atmosféru, která je v určitých chvílích blízko takovým Abyssal. Ti mě napadnou prakticky ihned. Možná někde v koutě sedí také stín Blut Aus Nord, kteří jsou u nových kapel zmiňováni jen tak často, jak silný je jejich zásadní vliv na ostatní. A ten je prostě hodně silný.


Už první skladba Hypnocentrisme se zabodává pod kůži velmi nepříjemně. Tuhé, neprodyšné riffy míří kamsi do nenávratna podzemních chodeb a na jejich stěnách se tvoří ne zcela sympatické obskurní výjevy dobře živené orchestrace. Poslední riffy nakonec spálí žár ohně a centrum ovládají smyčce a vokál. Důležitá je určitě atmosféra, jak je její hutnost schopná manévrovat se smysly a ovládat je. Tady bych to viděl tak napůl. Album oplývá množstvím neotřelých a dramaticky výživných motivů, ale někdy se zdá, že už trochu přehrává a dirigent na stupínku teatrálně vrávorá. Snad pod návalem vlastní kreativity, možná je jen příliš horlivý, anebo jsem já moc choulostivý na detaily. Malivore je každopádně chorá symfonie. Až obludná a děsivě nastavená do polohy něčeho odstrašujícího. A zrovna tohle má dvě strany mince.


Nakonec to vypadá, že si člověk odpočine při rychlých klepačkách, jako třeba u titulního songu. Kdy aspoň trochu povolí ta těžká clona chaosu a dramatizace. Pokud jde o symfonickou složku alba, všimněte si, jak se umí splašit i takové piano. Jako například v Choral Inane. Tady na stoličce sedí jediný hostující muzikant John Steven Morgan, který má jinak pod palcem klávesovou avantgardu Wreche. Poslech alba Malivore si rozhodně žádá zvláštní přístup. Oddělit a definovat jeho genialitu od surové hry na blázny jsem ovšem schopen jen částečně. Za mě je to směs temné hudební deviace, skvostných výplodů mistra Hazarda a poněkud nadimenzované podzemní kultury, která už je za hranou. A tyhle moje pocity se postupem času nemění. Debut Hasard je rozhodně svérázné dílo. Není určené pro každého a stejně tak každému asi nevyjeví úplně vše ze svých spletitých chodeb symfo-blackové kreatury jménem Malivore. V mém případě jsou návraty k albu spíš střídmější, nenacházím v něm sílu k tomu, aby to bylo jinak.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky