Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hate - Bellum Regiis

HateBellum Regiis

Garmfrost11.8.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Bellum Regiis je skvělou náladotvornou začernalou metalovou nahrávkou plnou osvěžujících příchutí a výbušných směsí, která možná nestrhne k nekritickému nadšení, ale určitě nabídne harmonickou porci dobré muziky, kterou nelze s klidným svědomím přestat poslouchat…

Hate jsou dříči, které nezastaví nejedna rošáda v sestavě. Vše se točí kolem neúnavného Adama the First Sinner, který vede jednu z nejvýznamnějších polských blackened bandů. Jsem si vědom, že se Hate nikdy nevyrovnali slávě Behemoth nebo Vader, jejich dopad na scénu nemá podobnou sílu jako zmíněné kapely, avšak diskografie nenávistníků nabízí poměrně vyrovnanou sbírku nahrávek, na které zástupy fans celého světa přísahají. Nepatřím mezi ně, neuctívám nahrávky Hate, pokaždé si je poslechnu, baví mě, ale jdu dál.

 

Nevystačím si s konstatováním, že jsou Hate epigony slavnějších Behemoth. Tvorba Hate mi je bližší, vnímám nuance, znám historii (jsem pamětníkem starých časů hehe), vím tedy, že se Adam snažil od počátků velké změny v Hate o atmosférické nálady, bez debat se inspiroval Nergalovci, ale jeho tvorba je více konzistentní, náladotvorná a méně agresivní a výbušná.

 

hate

 

Bellum Regiis v podstatě navazuje na předchozí počiny, je však jednak pochmurnější, ale také více odvážným dílem. V kompozicích se objevující ženské vokály nikterak nenarušují temnou auru celku. Naopak mi spíše připadnou jako potřebným kontrastem deathové robustnosti a ta tím pádem lépe vynikne. Nálada alba může působit zpočátku jakoby unaveným, ospalým dojmem. Zdůrazněné akustické vstupy nebo deklamace uklidňuje posluchače a dostává ho do nepříjemného rauše. V něm neslyší válku, boj, vztek…

 

Z melodické raubírny mi běhá mráz po zádech a za střídání tvrdých nájezdů a pečlivého střádání atmosférických harmonií si říkám, zda i tentokrát po čase opustím tento fantastický svět a pozapomenu na něj… Samozřejmě slyším, že ne každá skladba je stejně silná a podmanivá jako titulní hymna. Následující klipová Iphigenia je pro mě jasným světlem, ale také rozporuplnou skladbou, která je stejnou měrou vynikající jako zbytečně protahovanou. Užívám si fenomenální The Vanguard se skvělou úvodní melodickou linkou a krčím se před mohutnými hradbami. Bicí s basou jsou zakomponované tak, aby nevyčnívaly. Ocenil bych jejich zdůraznění a vypíchl jejich šikovnost. Takto jsou spíše lechtavého charakteru. Neslyšené. Neruší, nenakopávají. Výbornou skladbou je rovněž Perun Rising, která vybízí k oslavnému řevu.

 

Tuším, že se shodnu s většinou, která uznale kýve při poslechu Bellum Regiis, ale zároveň si uvědomuje, že se jedná o výbornou nahrávku, ale ne vynikající. Cosi jí do génia chybí. Není to únava, Hate jsou neúnavnou smečkou. Většina nápadů je uchu lahodící, ne však celek. Je mi jasné, že příznivci Hate se mnou nebudou souhlasit a užijí si nový počin této sympatické legendy podstatně více a oslavněji. A je to tak dobře. Je málo takto dlouholetých kapel, které v ničem nepoplivaly svou podstatu. Hate je kapela, která je věrná vlastnímu stylu a svým fans. Její nahrávky lze řadit do jedné roviny.

 

Bellum Regiis je skvělou náladotvornou začernalou metalovou nahrávkou plnou osvěžujících příchutí a výbušných směsí, která možná nestrhne k nekritickému nadšení, ale určitě nabídne harmonickou porci dobré muziky, kterou nelze s klidným svědomím přestat poslouchat…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky