Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzi Monolithe se vloni v létě připomněli řadovkou napěchovanou skvělými nápady a hlubším scénářem. Zeta Reticuli je skvělé album rozšiřující doomový horizont hodně do stran. Album se pyšní typickým obalem posledních let, kde se potkává symetrie pyramidálních horských štítů se symbolem slunce. Jsou na něm pouhé tři skladby, ale každá má délku rovných patnáct minut. Taková klasická rozborka tichého podvědomí. Nabízí se otázka, jestli existuje něco jako veselý doom? Jestli ne, tak Monolithe by mohli být považováni za objevitele terra incognita. Jejich chmurné muzicírování postrádá bezvýchodnost chronické bolesti, která by posluchače obalila jako kokon. Pro "true" bolestínky možná půjde o velké zklamání, ale určitě se najde řada nadšených konzumentů jako já.

Monolithe splňují nutné předpoklady stylových apoštolů, nejde jim však upřít snaha vmísit do tvorby, kromě samozřejmé trudnomyslnosti, i dávku sympatického optimismu. Upřímný požitek pramení z příjemných melodií, které se nevylučují s tímto povedeným mixem doomu a death metalu. Asi už se budu opakovat, když připomenu, že tahle kombinace mi přijde nadmíru funkční a působivá. S čím se nemůžu úplně srovnat, je často proklamované funerální směřování kapely. Já bych Monolithe do této společnosti neřadil, i když by se pár detailů najít dalo a hlavně zpěv je místy protkán rezonancí kolumbária. Jinak jsou Monolithe jinde, na doom neobvykle rychlí, živelní a vyzařující entuziasmus zdravého sebevědomí. V jejich tvorbě je cítit promyšlená rovnováha vlivů, která vylučuje plochost a samozřejmě se tak nabízí širšímu okruhu posluchačů. Na své by si mohl přijít v podstatě každý.

Ve třech skladbách je toho spousta k objevování a přítomno je svébytné kouzlo. Cítím potlačované rozpínání energie, pod jejímž náporem skládám zbraně a láduju nápady jeden za druhým. Kytarysti jsou jako píchlí šídlem, hrají líbivé, zasněné melodie, jinde se nebrání šlehnout do prostoru bičem ostrého sóla. Rytmická kytara zůstává věrná těžšímu jádru a spořádaně drtí nabručené riffy. Dají se pochopit její úkroky stranou na špinavou, stonerovou dlažbu, kde se potkává rozvášněná kompozice s přízemní normalitou. Ze hry je cítit progresivní pnutí, které nedovoluje kapelu pustit s proudem a nechat ji přebít trumfy průměrných.

Těžko vyzdvihnout některé pasáže, když mě blaží celek. Ovšem pro názornost je vhodné si všímnout parádního začátku druhé skladby TMA – 1, která se zprvu jako doomová netváří. Na hutných riffech vyrůstají vzletné melodie a nebýt těžkého spodku, asi by odletěly někam pryč. Je to krásný příklad pružnosti, jak se skladba postupně promění v doomovku par excellence. Monolithe jednoduše a z jiného směru bourají zažité představy o tom, jak by to mělo vypadat. Skladby jsou šité různou přízí a pestré vyvedení jim vdechuje život.

Tiché, ale o to podmanivější kouzlo vytvářejí klávesy. Netlačí se dopředu a přesto je na nich deska naprosto a do mrtě závislá. Zabarvením trošku připomínají klávesovou magii My Dying Bride, která je v příjemném kontrastu k progresivnímu pojetí doom metalu, jaký slyšíme. Jejich subtilní tanec na hluboce orané základně je pastvou pro ucho. S filosofií měkkých forem a proměn dokáže souznít zpěv, který se rád staví do civilnější a méně hrubé polohy. V určitých partech se dočkáme nezbytného funerálního chropotu taženého odněkud z paty, jinde se bez vokálu úplně obejdeme. Je to proměnlivé jako celé album. Všechno a nic se hravě dokáže obhájit.