Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Další kolekci melodického death´n´rollu pro nás přichystal bývalý lídr Arch Enemy a současný frontman kapely Hearse Johan „Liiva“ Axelsson. On a jeho věrná družina čítající dva stálé členy Mattiase Ljunga (kytara) a Maxe Thornella (bicí) fungují pod názvem Hearse už osm let a za tu dobu stihli natočit pět regulérních placek. „Single Ticket to Paradise“ je zatím tím posledním, nejčerstvějším počinem a je zároveň i mým prvním blízkým seznámením s tvorbou tohoto ansámblu.

Dlouholeté Johanovo působení u slavnějších Arch Enemy ke mně zpočátku vysílalo varovné signály, jestlipak náhodou nepůjde hudebně o totožnou záležitost, ale obavy se brzy roztříštily na malé neškodné kousky. Pár styčných bodů by se našlo, ovšem nejedná se o nic zásadního, cesty Amottů a Axelssona se rozdělily a každá vede jiným údolím. Obě stezky jsou sice prošlapané, ale aspoň se nikdo z nich nemusí bát, že si namele, a můžou si cestu náležitě užít. Zatímco Arch Enemy se pohybují v mantinelech melodického deathu, který je ve studiu balen do prvotřídních produkcí, hudební výraz Hearse je mnohem rockovější a zvukově syrovější. Deathmetalové dusno vytváří hlavně Johanův vokál a občasné kytarové bublaniny v ojedinělých rychlých pasážích. Jinak jde ale o hard rock jak vyšitý - charakteristické postupy, jednoduchá struktura a klasická sólíčka á la Eddie Van Halen. Vlastně to není nic, co by mělo člověka posadit na zadek, jenže věc se má tak, že na této nahrávce to docela funguje.

Když si na to zpětně vzpomínám, tak mi vlastně chvíli trvalo, než jsem albu přišel na chuť. Ono nic složitého na posluchače z nahrávky nečíhá, jde spíše o to zvyknout si na pár elementů, které ztělesňují muziku této kapely. V první řadě mě zezačátku neseděl Johanův vokál. Takový unavený až opilecký, naprosto nemelodický krákor mě lezl na nervy a melodická muzika pod ním se mi zdála jako udušená. Jenže pár trpělivých poslechů tuto averzi smazalo a nakonec se mi ten jeho protivný štěkot i docela líbí. No prostě Lemmyho stará dobrá škola. Zpočátku mi také některé hudební motivy přišly až příliš primitivní, ale časem jsem to ocenil jako logický prostředek pro dosažení dostatečného tahu na gól a teď s tím také nemám problém. Originalitou hudba této kapely rovněž dvakrát neoplývá a může se vám během poslechu několikrát stát, že „už jste to někde slyšeli“, jenže Hearse jdou na to opatrně a berou si jen od každého trochu. Takže ve výsledku mhouřím oko a poklepávám prsty do rytmu…

Navzdory vážnějším tématům, která se probírají v textech (soudím tak podle toho, co jsem pochytil ze zpěvu, texty k dispozici nemám, takže bez záruky) na mě album působí pozitivně. Ponurejší a zadumčivější kousky jako „Single Ticket to Paradise“ či „Your Purgatory“ sice mluví o opaku, ale zbytek je taková příjemná veselá jízda, která výtečně plní roli ranního vyprošťováka nebo průvodce na monotónních cestách do práce a zpět. Hned krátké intro prozrazuje, co se bude následujících více než 40 minut dít. Tedy především co se týče nálady. Ze souměrného kompletu 9 písní vyčnívají dvě hitovky „The Moth“ a „The Ferocious Embrace“, které si určitě oblíbíte hned zkraje. Je to zejména kvůli jejich chytlavým refrénům a doprovodným melodiím, zbytek alba vás dostihne trochu později. Tak jsem to měl aspoň já - první poslechy jsem opíral hlavně o tyto dva nejmelodičtější kusy, ostatní songy mě chytly natotata. Důležité je, že procesem poznávání potenciál této desky nevyprchává a i poté má „Single Ticket to Paradise“ co nabídnout. To beru jako jednu z podstatných známek kvality materiálu, který byste si neměli nechat proklouznout mezi prsty. Pokud tedy holdujete podobnému druhu muziky.