Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Naprosto se neodvažuju tipovat, jestli se fanoušci Orgy na novou desku po tolika letech těšili a jestli si vůbec přáli, aby tahle deska vyšla. Orgy, to byl vždycky především Jay Gordon, zpěvák aktivní na všech možných frontách, producent debutní desky Coal Chamber a nyní osmačtyřicetiletý, plastikami vyžehlený oživovatel starých časů. Orgy, to byl rovněž slušný úspěch prvních dvou desek – Candyass (1998) a Vapor Transmission (2000), skvělý cover Blue Monday od New Order, společné koncerty s KoRn, Limp Bizkit, Incubus nebo Rammstein, spolupráce s Johnatanem Davisem či Linkin Park. Ale Orgy byl taky obrovský průser třetí desky Punk Statik Paranoia (2004) a následné vyklizení pozic hned následujícího roku.

K znovuobnovení Orgy došlo v roce 2010, ale až do letoška bylo nutné čekat na ucelenější materiál, který loni předznamenal odpudivý singl Grime of the Century. Čekat šlo proto všechno možné, od navázání na nejlepší tradice industriálem ovlivněného elektronického rocku, který zajistil jménu Orgy alespoň chvilkovou pozornost, až po nanicovatý pokus se zalíbit … komu vlastně? Otázkou totiž je, jestli fanoušci Orgy zestárli společně s kapelou a ta jim dopřeje jejich proci, jestli už dávno odešli a navazovat nebude pro koho, a nebo jestli Orgy kašlou na staré fanoušky jaksi z principu a novou deskou stříhají pásku nové etapě. A ptát se v případě této nahrávky po příčinách a motivacích je naprosto zásadní, přičemž odpověď mi zatím uniká. Naprosto.

Deska „Talk Sick“ jakoby kašlala na všechno a na všechny, nejvíc ale na staré fanoušky Orgy. Rockový základ si vyškrtněme rovnou, převálcovala ho elektronika a digitální svět, což by nemusel být ten největší problém. Depeche Mode máme taky rádi, že jo? Vývoj Radiohead nás taky krásně svrbí na zádech, ne? Jenže sedmero naservírovaných skladeb a jejich pětadvacet minut má k depešákům nebo vývoji Radiohead zatraceně daleko.

Zato velmi blízko k laciným tanečním rytmům a triviálně prázdné skladbě songů, které nejsou nic jiného než duchaprostý pokus o líbivý pop, jen v jiném a na první pohled možná zajímavějším aranžmá. Jenže jde o pouhou fasádu, kostra všech songů je prostá, snaha o to dorovnat se hvězdičkám z MTV až příliš patrná, ale hlavně ve svém výsledku vycházející zcela naprázdno. Respektive míjející se účinkem u toho, kdo očekával něco trochu chytřejšího a snad i doufal v navázání na historii souboru. Účast v taneční sekci MTV totiž možná vyjde, ale to pro kapelu typu Orgy není dobrá vizitka.

Opět se vracím k otázce příčin a motivací. Podstatu lze možná dohledávat ve snaze trefit se do vkusu nynější mládeže, ale především mládeže ze zcela jinak profilovaných skupin. Svého času Orgy poslouchali fanoušci Nine Inch Nails, Fear Factory, Ministry, Pitchshifter, Spineshank a obecně kapel fúzujících elektroniku s kytarovou muzikou, pro něž byli tehdejší Orgy možnou alternativou k mnohem víc proslavenějším kolegům. Orgy současní míří do úplně jiných sfér, svou vizáží se staví do pozice temných gothiků, rebelství dohání už jen žánrovým cejchem electropunku, ale hrají v podstatě primitivní a neskutečně vlezlý elektronický tanečně laděný pop, který bude pro starého fanouška k nepřežití. A to není vůbec dobře.