Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Slovenské podzemí si pustilo žilou a na povrchu země vykvetl magmatický květ Hecatoncheir. Jde o nový objekt na tamní scéně, který svou oslnivou září překryl vše kolem. Tohle album gumuje dosavadně platné zákony a zvyklosti.

Nightmare Utopia je těžká, železitá a na nervový systém působící nahrávka. Ve všech těchto svých vlastnostech vyniká nad mé původní představy a s blížícím se koncem hrací doby dorůstá svého maxima. Stopáž alba plyne ve znamení postupného zrání a na konci můžeme hotový plod utrhnout. Těžko uvěřit, že jde o první desku kapely, ale je potřeba myslet na to, že album nahráli muzikanti se zkušenostmi z jiných kapel. Každopádně jejímu natočení musela předcházet soustředěná, nejen skladatelská práce. Tolik originality se prostě často nevidí. Je to následek dokonale sladěných stylů, inspirací a vlivů, které se nesnaží schovávat a v mnoha případech na sebe upřímně ukazují. Jde o případ, kdy se cizí vlivy přetaví do vlastních tvarů díky jedinečné práci. Takže o nějakém plagiátu v tomto případě nemůže být řeč.

První oťukávání mělo všechny své obvyklé mouchy. Konzumoval jsem okatě nabízené propriety, dokázal luštit spíš jen deathmetalové hádanky, ale celkově jsem víceméně klouzal po povrchu. Ostatní mazaně zůstávalo skryto a čekalo na podrobnější průzkum. Až po nějakém čase se osamělé body spojily a album dostalo kýžený smysl, čímž podepsalo svůj ortel, tedy jedinečnost. Usazeno v deathmetalovém hnízdě bude lovit hlavně v těchto vodách, a na své si přijdou zejména posluchači lačnící po složitějších konstruktech, disonantních zvucích a nelogických návaznostech. To vše je pokryto studenou atmosférou, kterou vyzařuje lehce industriální naladění desky, a také silný příklon k post-metalu a sludge. Což může znít podivně, ale v jednom kadlubu se z toho podařilo slít nesmírně vzrušující materiál. Struny mnohdy zní jako rozechvělé kovové konstrukce těsně před zhroucením a zejména ve druhé, čistě instrumentální skladbě mi připadá, že slyším norské tovární ozvěny ala Satyricon z dob, kdy rebelie byla ještě extravagantní. Víc a častěji však do hry vstupuje nervní a silně ovlivňující sludge, který tvoří když ne páteř, tak končetiny hydry Hecatoncheir. Jako na turínském plátně začínají prosakovat obrysy švédů Cult Of Luna, které se nejsilněji ukazují v oblasti vokálů, melodií a také celkovém zvuku.

Deathmetalový stroj však zodpovědně dominuje a dohlíží na rozumnou souhru všech zmiňovaných vlivů. Ve vyhřáté a hlučné válcovně je zdaleka nejlíp a každý se v ní během chvilky zorientuje. Během častých intermezz, která proces válcování zpomalují, máme možnost si prohlédnout fungující monstrum hezky do detailu. Dunivé riffy monoliticky tepou prostor, který se nakrátko pokřiví vlivem disharmonického motivu a rovnováhu podrží jen soustavný a nezastavitelný rytmus. V rychlých pasážích je valící se proud hluku narušován cinkotem nebo osamělým zvukem zmučené struny, která zdůrazní nezastavitelnost rozpoutaného živlu. Album v sobě nese i „pěkné“ melodie, ale vždy v ponurém ladění. V nich nejde tolik o zvídavé kouzlení se zvukem, namísto toho si člověk užívá bezvadně šlapající těleso ovládající tuhle vícehlavou příšernost. Ať se bralo z jakéhokoliv zdroje, výsledek je promyšlený a dokonale propojený v jeden systém.

Kromě nápaditého songwritingu obdivuji strohé a syrové vyznění celé desky, čemuž napomáhá stylový, bohužel zatím jen digitální zvuk. To mi však nebrání uvažovat o jednom z adeptů na album roku. A to je teprve duben.