Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V podstatě si stačí přečíst název kapely a název její aktuální desky, aby člověk došel k logickému závěru, že tentokrát nepůjde o jednoduchou metalovou záležitost plnou tradičních žánrových klišé, ale že bude minimálně nutné si zjistit, kdo to byl Héfaistos. Nebývá v metalu úplně běžné, aby kapely sofistikovaně tematicky lovily v antickém bájesloví, středověké mystice a obecně v evropské kulturní minulosti, což plus mínus cituju z oficiálních webovek souboru. A pokud se tak děje, jde povětšinou o prvoplánové zjednodušení ve snaze udělat bubu na fanouška něčím rádoby tajemným a mystickým. Něco na způsob Šifry mistra Leonarda.

Hefaistova lyra patří ke světlým výjimkám nejen intelektuálním laděním textů, ale třeba i v tom, že na jejich webovkách se dočtete něco o jejich historii i současnosti bez pravopisných chyb a v rozvitých větách. Mezi další faktografické informace přidejme debutní desku ...Colony of Prey z roku 2004, přetržku ve fungování kapely mezi roky 2006 až 2011, čímž ale výčet toho zajímavého končí. Aktuální album je tedy v pořadí dvojka a vzhledem k těm dlouhým rokům před ním to není moc. Možná i to je důvod, proč mi zatím tvorba HL unikala, ale možná v tom bude i něco škodolibého ze mě samotného.

Co se hraje? K tanci poslechu kapela nabízí šest skladeb úhrnné délky 32 minuty, což opět není moc, ale ani málo. Hudba samotná vychází z tradičních metalových žánrů s kořeny v heavy a hlavně v thrash metalu, ale s ambicemi k technickému až progresivnímu růstu. Tedy aspoň ten záměr z desky cítit je a v nejeden moment mám dojem, jako bych zaslechl (třeba v baskytaře) reminiscence třeba na staré dobré Opeth. Což prosím berte jako hodně vzdálený horizont, protože jednak nejde o death metal a druhak i naplnění termínu „progresivní“ vychází v obou případech radikálně jinak.

Problém Hefaistovy lyry je totiž ten, že jako posluchač vůbec nevím, co si mám vybrat. Na thrash metal zásadně chybí fortel a rychlost (deska je obecně na metal strašně ospalá, ale doom to není), na heavy metal chybí silné melodie (v podstatě téměř nejsou), na progresivní metal jakéhokoliv druhu zase nápady hodné toho jména. Všechno jakoby bylo nakousnuto, ale nic dotaženo. Respektive snaha o techniku a složitější skládání zcela převážila nad prostým hudebním základem, který - jak už z toho slova vyplývá - by měl tvořit fundament a tedy živnou půdu pro další směřování třeba k těm progresivním horizontům. Bez něj to nejde. Blackwater Park je sice výborná technická deska, ale současně je to i skvělá metalová jízda, bez níž by veškeré finesy buď zcela zapadly, nebo naopak zůstaly obnaženy na kost a vypadaly dost nepatřičně. Jedno bez druhého nemůže být a právě proto mi Kostnice sv. Eleutheria pořád kamsi uniká - je to technika bez podstaty a s takovou si prostě nevím rady.

Naopak vyzdvihnout je třeba netriviální textovou složku nahrávky, která by si sice zasloužila odpovídající hlasový přednes, ale nemůže být vše dokonalé a v harmonii. Bonusem k textům jsou i další doprovodné texty obsažené v bookletu, takže minimálně pro fanoušky fascinované literaturou, historií a třeba i filosofií bude listování a pročítání fajn zážitkem. Bohužel pro náročnější fanoušky hudební (a troufám si tvrdit, že o to by tu mělo jít především), bude Kostnice sv. Eleutheria docela slabou metalovou deskou, která pro formu zapomněla na obsah a servíruje myšlenkově zajímavé, ale hudebně podprůměrné menu. Bon apetit? Tady bych váhal...