Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V době, kdy Anathema vydala Eternity a pomalu začala opouštět svět doom metalové zadoomanosti, bylo ještě dost času na vydávání těch nejlepších depresivních desek v tomto stylu. Bylo to období velkých změn králů stylu, Paradise Lost vypustili rok předtím své Draconian Times a Nevěsta plakala o poznání méně depresivně u Like Gods Of The Sun. Všechno se to obracelo jinam. A pak přišel Depressed Subcore a s ním jedna neznámá parta germánů, s nimi přehnaně velká tlačenka od Nuclear Blast, aby všechny otevřené rány věděly, že další dávka hudební depky je tady. Konec zeleně v té době udělali díru do hlavy asi nejednoho fanouška, přesto nikdy nezískali nějakou větší popularitu. Skupina má za sebou obstojný počet desek – dnes již sedm – z nichž onu poslední vydali předminulý rok.

Ona prvotní metla pro zarostlé řepy měla název Infinity a nesla se čistě v nejlepším duchu doom metalových postupů. Už prvním albem si kluci jasně vyhranili styl i zvuk, kterého se vlastně částečně drží dodnes – kdykoli slyším tyto mohutné podladěné kytary, jsem doma. Infinity byla střednětempá záležitost, postupně gradující v celkem syrový hlukot, melodicky výtečná, stylová, pochmurná. Já osobně jsem si desku pořídil a vlastně dodnes ji mám v originále, v čemž jsem v té době hodlal pokračovat, ale po kapele se po vydání debutu slehla zem. Až v roce 2003 jsem zjistil, že hrají nadále a mimo menší zakolísání, kdy to vypadalo že je s End Of Green Konec, to začalo být zase zajímavé.

Deska The Sick's Sense není sice deskou zcela aktuální (2008), je však doslova vzorovou deskou, po které by měl člověk sáhnout, pokud chce slyšet současnou produkci špičkového depresivního rocku. Od dob pomalejšího doom metalu, vybrnkávaček a táhnoucí se temnoty uplynulo mnoho času a kluci jsou prostě jinde. Dokonale se usadili v blízkém stylu tomu, jaký hráli, jen to trochu odlehčili a řádně nakopli. Je to svižné, chytlavé, nijak zybtečně překombinované. Má to šťávu a jde si to podle víceméně podobné šablony album od alba a nikdo moc nemá potřebu to někam dál vyvíjet, protože si myslím, že tohle prostě nemá chybu. A přes toto vše zatím nemám pocit, že by mi lezlo na nervy to, že se to nějakým způsobem stále opakuje. The Sick's Sense zní jako metaloví Placebo, s hlasem Steela z Type O Negative. A pak si poslechněte Hurter, čtvrtou v pořadí a nechte se unášet. Drnčí basa, dvojhlasy, elektrizující kytárky. A přijde refrén a hodí člověka do pohody, takovým svým příjemným způsobem. Je to rokec podle své šablony, co se ale poslouchá navýsost dobře. End Of Green jsou trochu švihlí grungem, trochu sjetí do emo, trochu kočka a trochu pes.

Sick's Sense je přesně tím, co mne na střednětempých odsýpačkách s chytlavými refrény baví. S akustikou by se to dalo vyřvávat u táboráku a mělo by to jasnou písničkovou kostru, s elektrikou to člověka rozskáče, že nemá dost, dokud to nepoleví.