Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hegemon - Sidereus Nuncius

HegemonSidereus Nuncius

Garmfrost10.12.2021
Zdroj: CD, 6-panelový digipak / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Sidereus Nuncius je plné výbušné atmosféry.

Byť jsou Hegemon součástí francouzské a potažmo evropské scény přes dvacet let, přiznávám bez uzardění (trochu se červenám), že jsem byl doposud jejich muzikou nepolíben, aniž bych tušil, že bych políben býti mohl. Je pravdou, že se mimo tamní region zřejmě příliš neprosadili. Alespoň jsem tak naznal dle ohlasů na aktuální řadovku Sidereus Nuncius, kterou skupině vydává agilní label Les Acteurs de l'Ombre Productions. Co tedy čekat kromě skvostného provedení digipaku včetně samotného frontcoveru? Ačkoliv Les Acteurs mají ve své stáji v největším zastoupení medieval bandy holdující vlastenectví, hymnám a pohanství, mají v portfoliu rovněž pár moderněji znějících blackových nahrávek, mezi něž Hegemon v klidu zapadnou.

 

hegemon

 

Sidereus Nuncius je v pořadí pátou dlouhohrající deskou, s kterou mají Hegemon velkou šanci prorazit. Když se řekne Francie a její obrovská scéna, každému druhému vyskočí na mysl velká jména v čele s BAN nebo DsO nebo Aosoth. K nim bych ovšem styl Hegemon rozhodně nepřirovnával, byť je jejich sound podobně extrémní a chladně zlý. Hegemon nekoketují s disharmonií, post/rockem a nejsou stylotvorní a uhrančiví, jako zmíněné nedostižné ikony. Předpokládám, že se o to ani nesnaží. O to víc se věnují vlastní tvorbě, do které nacpali spoustu výtečných nápadů tlačených nespoutanou energií.

 

Album je plné výbušné atmosféry. Skladby povětšinou uhání v blastech, kytary sviští jako o život. Nicméně rytmus i tempo jsou proměnlivé, až drtící. Z nejrychlejších pumelenic kloužou do pomalé bažiny, po chvilce thrashově řežou a tlučou posluchače ve zběsilé polce. Zvuk kytar je ocelově chladný, navzájem propletený. Každá kytara má lehce odlišnou barvu. Úplně přirozeně jsou ke slyšení plochy, kdy vedle sebe koexistují elektrické kytary s akustickými. Nečekejte žádnou selanku. Akustické vyhrávky pouze zvýrazňují už tak pestré, ale odlidštěné až zlé kytarové harmonie. Líbí se mi, že slyším nejen kytarou řezavost, tak bicí detaily i basovové bublání. V bicí artilerií bych pouze ocenil výraznější šlapáky, které v rychlých pasážích tolik nevyzní. Ale to se stává i mnohem provařenějším bubeníkům.

 

Bubeník své nástroje vylepšuje velezajímavými perkusemi. Spolu s občasnými syntezátory a jejich decentním provedení skvěle obohacuje jinak velice zuřivou blackovou torturu. V momentech, kdy na perkuse přijde řada, dostává se hudební mozaika Sidereus Nuncius do míst, do kterých by jinak ani nenahlédla. Široké rozměrnosti nahrávky napomáhá také výtečný hlasový projev zpěváka N. Jeho rejstřík je nejen obsáhlý (od screamu až k hlubokému growlu), ale umí s ním pracovat, má jistou osobitost a příjemnou barvu.

 

 

Slabinu Sidereus Nuncius vidím zejména v tom, že pustí do světa všechny trumfy v prvních skladbách (druhá Mellonta Tauta je bez debat vrcholem nahrávky) a v dalších kompozicích už žádné překvapení nepřijde. To neznamená, že by zbytek alba byl špatný. Taková Black Hole Womb je parádně groovy. Tady je famózní basa s její drtivou úderností. Po středně rychlém rozjezdu se s deathmetalovou těžkostí postupně rozvíří thrashové houpanice a postupně nabírá na zběsilosti až k pořádné vichřici. Rovněž závěrečná Your Suffering, My Pillars je důstojnou tečkou za více než zdařilou nahrávkou. Suma sumárum - svět se nezboří, když Sidereus Nuncius neuslyšíte. Když však Hegemon dáte šanci, můžete si užít skvělou blackmetalovou jízdu plnou extrémní zábavy, dobrého řemesla a přesahů k jiným stylům, aniž by kapela slevila ze svého zuřivého naturelu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky