Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kvelertak jsou rock jako řemen. Udržují pozice energických divochů schopných rozpoutat živelnou jízdu, což je dobrá zpráva pro ty, kterým se jejich proměna z přisluhovačů temnějším žánrům na klasické harcovníky rocku líbí. Od startu je to jako rychlá hra na babu, hráči nepostojí, rozmařile pobíhají na place a máchají rukama. Zatímco kytary drhnou jednoduché riffy, rytmus nás drží v zóně zvýšeného tepu a ke zpomalení dochází jen sporadicky. Celé je to takové veselé a uřvané.

Odkazy na blackový kořen jsou hodně hluboko, dohledatelné snad jen lokálně v kytarách (nejvíc v otvíráku Dendrofil For Yggdrasil) a pak ve zpěvu, který je rozlobeně krákavý a jehož majitel by mohl z fleku natáčet pohádky. Hlavně ta o sedmi krkavcích by se mu povedla. Člověk si na něj musí zvyknout, protože tahle poloha se v éteru moc nevyskytuje. Nejhorším momentem je asi refrén v předposlední skladbě Heksebrann, kde kloktá hodně přetažený krk.

S temnotou nahrávka nemá nic společného. Melodie prozrazují obdiv k široce přijímanému rocku, jaký hrají  třeba AC/DC, Kiss a jim podobní. Tím pádem se vytratila i nějaká originalita a přišel poměrně nudný hudební model, který mi nárazově připomíná příšerné rockové stars stadiónového typu, kde vrcholem show je refrén zpívaný společně s publikem. Melodie málokdy překvapí zajímavějším nápadem a drží se nenásilného marše vpřed spoléhajíc na to, že otevřená náruč fanoušků bude dostatečně široká. Například singl 1985, který se objevil jako první vábnička, je hrozná, opakující se nuda, kterou poslouchám jen s nohama v pěst. Jako reprezentativní vzorek z alba bych určitě zvolil jinou, lepší skladbu.

A takové se na desce nacházejí. Díky nim se potom Natteto sferd ukazuje v trošku jiném světle. Když se smíříme s faktem, že Kvelertak jsou nenáročnou zábavovou kapelou, na kterou mají potřebná lejstra, levnější optikou zachytíme lecos příjemného. Tu a tam se podaří vytáhnout na světlo šmrnc severské kapely a nesmiřitelný verdikt zvolna taje. Ondskapens Galakse, titulní a hodně povedená Nattesferd, Berserkr, to jsou podařené kusy. V Nattesferd  se navíc angažuje zpívající žena, jejíž projev je takový ledabylý, divný. Lepší je to prostě tam, kde nejdou na první dobrou vidět provařené postupy. 

Nattesferd asi nikoho neurazí a ani já nebudu mít problém, když to někdo pustí v autě nebo k trestání škopků. Jako doprovod k nějaké společenské události je to fajn a výhodou je, že to snesou i uživatelé lehčích žánrů. Jednoduchý rytmus nepotřebuje soustředění a tak si lidé budou spontánně klepat nohou do rytmu. Hledat v tom ale hlubší myšlenku nemá smysl. Na to jsou Kvelertak moc laciní.