Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou dny, kdy člověk hledá hudbu, která mu akorátně sedne do nálady. Kdy ta muzika vykřičí všechny emoce za něj, nebo kdy naopak ta veselost jen udrží onu dobře stylizované rozpoložení, podtrhává deprese, udržuje smích a tak dále. Momentálně se však budu hrabat v emocích plných vzteku a velkého napětí. Fanouškům Monarch tyto pocity nebudou cizí a nová deska Never Forever onen zmar jen podtrhuje.

Aktuálně mi nesedlo do nálady nic lépe než právě zmíněné album. To se občas tak v životě děje, že ten spleen padá ze všech stran a člověk se z toho potřebuje nějak vyřvat a vybít. V současnosti není mezi novinkami lepšího společníka než Monarch. Z celé té desky neuvěřitelně dýchá vztek, pohřebnictví i další silně vypjaté emoce. Plakat se tu nebude, ačkoliv funerál to svým způsobem je výtečnej. Tady jde o klid, který pojednou graduje a graduje, až všechno vybuchne mohutným gejzírem nepříčetnosti. Tomu dopomáhá nejvíce ženský zpěv vokalistky Eurogirl.

Tempo je pomalé, nezrychluje, jen se líně vleče a tahá z kytar melodie výrazně deprimující. Občas se v nich objeví jakýsi záblesk veselosti, ale ten v konečném důsledku působí i tak dost nemile. Je to hra s vytrvalostí posluchače, zkouška, jak dlouho to celé vydrží. Dá se to, ale pocity nervozity se dostaví vždy. Není to totiž úplně přístupná muzika, kterou si jen tak z hecu pustíte. Na tenhle druh hudby musí být nálada, musí být správné rozpoložení a mnohdy i denní doba. Je jasné, že poslech za tmy (bez svíček – ty jsou k ničemu), kdy se odněkud line hysterický křik doplňovaný o dřevnatý sludge má daleko větší účinek než poslech při poobědní kávě.

Minulý kousek se mi líbil možná víc, ale de facto v nich ani nerozeznám rozdíl. Letošní deska se totiž vleče o něco líněji. Zároveň má i více stop a je delší, takže to proniknutí má složitější průběh. Na druhou stranu jsou zde kusy, které si vybavuji z koncertního představení a mohu s jistotou říci, že v domácím prostředí fungují stejně intenzivně jako při živé prezentaci. Monarch je silná záležitost a ne každý se pro jejich druh muziky dokáže nadchnout. Čpí z toho hodně dekadence a hodně trýznivých pocitů, které se nemusí každému zavrtat pod kůži. Naproti tomu nesmíme opomenout ani citlivou lehkost a křehkost, kterou jednotlivé skladby mají. Tomu snad nejlépe odpovídá motýlí obrázek na obalu desky. Stačí málo, aby se tenhle motiv rozlétl do okolí, stejně jako stačí málo k tomu, aby konstrukce pasáží doznala rozpadu.

Není to jednoduché, ale je to úžasně pohltivé. Není to veselé, ale přesto občas svitně jiskra naděje (zejména díky některým kytarovým melodiím). Jinak je vše kolem černé, funerálně plíživé, doomově smutné a noisově vyhrocené. Ten ženský křik člověka může strašit, ale pomůže mu se z toho všeho vyřvat za něj. Monarch jsou v tomhle mistři svého žánru. Jsem spokojený.