Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Helheim - HrabnaR /Ad vesa

HelheimHrabnaR /Ad vesa

Sorgh7.7.2025
Zdroj: bandcamp, youtube, mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Silné album nestorů skandinávského blacku. Stále věrní tvrdému stylu zlehka poukazují na duchovní stránku nejen přírodní magie. Jde o zásadní dílo v jejich historii.

Vstříc chladné přírodě, vikingskému duchu a mytologiím nás vede nové album Helheim, které má, jak jsme zvyklí, nevšední, exotický název. HrabnaR/Ad vesa. Lomítko v názvu napovídá, že album má dvě kapitoly, z nichž se každá po svém ujímá vlády nad nordickým mystériem. První části vokálně dominuje H´grimnir a té druhé zase V´gandr. Zajímavou informací je, že názvy čtvrté až osmé skladby představují čtyři složky lidské duše v severské mytologii.  

 

Helheim jsou legenda, u níž víme, co si na nás zhruba připraví. Chlapi nikdy nepodlehli mámení moderních trendů a zůstávají věrni broušení dřevěných nástrojů a orezlých mečů nevalné kvality. Nové album je hudební lahůdka jdoucí ve šlépějích jejich specifického druhu metalu, který se již dávno vymanil z bahna průměru a který jejich řemeslo zařadil mezi umění. Když bych chtěl tuhle norskou záležitost zjednodušit, tak bych řekl, že jsou to takoví jednodušší Enslaved jdoucí vstříc nepříteli přímější cestou, bez progresivních proudů a zádumčivých přestávek. 

 

Nové album má koule sáhnout do hlubokých mas posluchačů a udělat z nich poslušné bláto. Najdeme na něm vše, co má dobré album mít, tedy silné hudební nápady, nesvázaný tok energie, který od pramene zvolna mohutní k epickému dílu. Deska si mě omotala kolem prstu hned první skladbou, kterou nelze odbýt termínem black metal, to bychom ji a vlastně celé album o mnohé ošidili. Melodický black metal drtí mezi zuby vikingskou tématiku a dělá to zkušenou náručí „jednoduchých“ melodií, které jsou prošpikovány parádními detaily. Slovo jednoduché však tady berme jako nápovědu, že se vám bez problémů zažerou pod kůži a nejdou na to metodou zkroucené vývrtky zaražené do mozku. Jsou to epické hymny dobývající posluchačovo srdce originálním zvukem, který rozkrývá nádherné klouzání kytarových linek po rytmickém podloží. Sóla mají sílu zvednout ze židle a přesto z nich nemám pocit vlezlosti a líbivosti. Důležitá je myšlenka a její hloubka.

 

Mnohem extrémnějším, i když ne moc častým detailem bořícím zaběhlé pořádky, jsou rytmické poruchy. Úderné a rychlé tempo skladbám samozřejmě sluší a bereme ho jako povinnost. Ovšem když se tempo úmyslně zapomene o nějakou tu chvilku (takt?) zpět, jako ve skladbě Livsblot nebo Fylgia, na obzoru se objeví netušené napětí a vzrušení. Je to dobře dávkované, s citem a decentně.

 

Helheim mají svým specifickým způsobem blízko k folklóru, na který je každý posluchač jinak citlivý. Někdy je ho víc a otevírá dveře k nordickým mýtům, jindy se skrývá pod syrovějším, metalovějším suknem. Nemá potřebu tlačit se do popředí a skromně nechává dominovat metalovou stránku. To mi naprosto vyhovuje. V jeho silnějších momentech dominuje čistý vokál, který k Helheim patří jako Mach k Šebestové, a jsou to působivé chvíle. Dřevní hmota však potřebuje krutější obrábění, a tak si murmuru užijeme dosyta. Těžko bych rozhodoval, který typ zpěvu dává více medu. Naštěstí nemusím, beru věci jak jsou a užívám si oba dva. Stejně tak to mám s hudbou. Klidnější, unplugged mód má své nezastupitelné místo, umí zpomalit rozjeté čerty, aby se nepomlátili o pařezy. Králem všeho je však tvrdý metal jdoucí na dřeň animálnímu chtíči metalových fanoušků. Je v něm cosi nepopsatelného, podobně jako na vynikajícím obalu, kde se v rozbitém zrcadle uprostřed zamechovaného hvozdu prohlíží jedna z bestií. Je to jaksi lehce nemocné, zdegenerované, kouzelné obskurním způsobem. Bude to dech lesní mystiky a šamanství, které nemůžeme pochopit. Ale krásně to ladí s hudbou, která také není pro každého. Cítím se povolán tohle chválit. 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 16.11.25 21:21odpovědět

Už je to hodně dlouho, kdy jsem se pořádně pověnoval nové desce Helheim. Většinou se vracím k The Journeys... nebo Yersinia Pestis. To už je fakt starověk, když teď poslouchám HrabnaR. Slyším v tom víc Enslaved a Vicotnikovy projekty, než Helheim samotné a to mě trochu mrzí. To ve starověku tolik znát nebylo. Dobrá deska to ale určitě je. Baví mě hlavně druhá půlka alba.

LordOwl / 11.7.25 7:37odpovědět

Podobně jako u Amorphis, dlouhá léta se nemůžu přemoct se poslechem k Helheim vrátit. Dřív jsem je doslova uctíval (čti první tři alba). Amorphis pak vydali retro desku Under the Red Cloud, kterou jsem si hodně oblíbil a vzal je namilost. Je tohle nové album od Helheim něco podobného, chytne to starého fanouška ?

Victimer / 9.7.25 6:54odpovědět

Výborná deska. Helheim mají dost vyrovnanou diskografii a svůj nezaměnitelný styl. A novinka HrabnaR /Ad vesa bude v té vyrovnané plejádě velmi vysoko. Tentokrát jim to hodně sedlo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky