Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vstříc chladné přírodě, vikingskému duchu a mytologiím nás vede nové album Helheim, které má, jak jsme zvyklí, nevšední, exotický název. HrabnaR/Ad vesa. Lomítko v názvu napovídá, že album má dvě kapitoly, z nichž se každá po svém ujímá vlády nad nordickým mystériem. První části vokálně dominuje H´grimnir a té druhé zase V´gandr. Zajímavou informací je, že názvy čtvrté až osmé skladby představují čtyři složky lidské duše v severské mytologii.  

Helheim jsou legenda, u níž víme, co si na nás zhruba připraví. Chlapi nikdy nepodlehli mámení moderních trendů a zůstávají věrni broušení dřevěných nástrojů a orezlých mečů nevalné kvality. Nové album je hudební lahůdka jdoucí ve šlépějích jejich specifického druhu metalu, který se již dávno vymanil z bahna průměru a který jejich řemeslo zařadil mezi umění. Když bych chtěl tuhle norskou záležitost zjednodušit, tak bych řekl, že jsou to takoví jednodušší Enslaved jdoucí vstříc nepříteli přímější cestou, bez progresivních proudů a zádumčivých přestávek. 

Nové album má koule sáhnout do hlubokých mas posluchačů a udělat z nich poslušné bláto. Najdeme na něm vše, co má dobré album mít, tedy silné hudební nápady, nesvázaný tok energie, který od pramene zvolna mohutní k epickému dílu. Deska si mě omotala kolem prstu hned první skladbou, kterou nelze odbýt termínem black metal, to bychom ji a vlastně celé album o mnohé ošidili. Melodický black metal drtí mezi zuby vikingskou tématiku a dělá to zkušenou náručí „jednoduchých“ melodií, které jsou prošpikovány parádními detaily. Slovo jednoduché však tady berme jako nápovědu, že se vám bez problémů zažerou pod kůži a nejdou na to metodou zkroucené vývrtky zaražené do mozku. Jsou to epické hymny dobývající posluchačovo srdce originálním zvukem, který rozkrývá nádherné klouzání kytarových linek po rytmickém podloží. Sóla mají sílu zvednout ze židle a přesto z nich nemám pocit vlezlosti a líbivosti. Důležitá je myšlenka a její hloubka.

Mnohem extrémnějším, i když ne moc častým detailem bořícím zaběhlé pořádky, jsou rytmické poruchy. Úderné a rychlé tempo skladbám samozřejmě sluší a bereme ho jako povinnost. Ovšem když se tempo úmyslně zapomene o nějakou tu chvilku (takt?) zpět, jako ve skladbě Livsblot nebo Fylgia, na obzoru se objeví netušené napětí a vzrušení. Je to dobře dávkované, s citem a decentně.

Helheim mají svým specifickým způsobem blízko k folklóru, na který je každý posluchač jinak citlivý. Někdy je ho víc a otevírá dveře k nordickým mýtům, jindy se skrývá pod syrovějším, metalovějším suknem. Nemá potřebu tlačit se do popředí a skromně nechává dominovat metalovou stránku. To mi naprosto vyhovuje. V jeho silnějších momentech dominuje čistý vokál, který k Helheim patří jako Mach k Šebestové, a jsou to působivé chvíle. Dřevní hmota však potřebuje krutější obrábění, a tak si murmuru užijeme dosyta. Těžko bych rozhodoval, který typ zpěvu dává více medu. Naštěstí nemusím, beru věci jak jsou a užívám si oba dva. Stejně tak to mám s hudbou. Klidnější, unplugged mód má své nezastupitelné místo, umí zpomalit rozjeté čerty, aby se nepomlátili o pařezy. Králem všeho je však tvrdý metal jdoucí na dřeň animálnímu chtíči metalových fanoušků. Je v něm cosi nepopsatelného, podobně jako na vynikajícím obalu, kde se v rozbitém zrcadle uprostřed zamechovaného hvozdu prohlíží jedna z bestií. Je to jaksi lehce nemocné, zdegenerované, kouzelné obskurním způsobem. Bude to dech lesní mystiky a šamanství, které nemůžeme pochopit. Ale krásně to ladí s hudbou, která také není pro každého. Cítím se povolán tohle chválit.