Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pontiak jsou tři bráchové, což asi víte. Taky už mají na kontě pár let a pár desek, což asi víte taky. Pontiak jsou taky jeden z koníků ze stáje Thrill Jockey, po čímž si já osobně představuju psychedelický rock zaprášený starou garáží, ale to vůbec neznamená, že si to představuju dobře.

Možná už ale nevíte, že s Pontiak jsem začal poměrně pozdě a že pokud jde o jejich začátky, moc toho ze mě nevypáčíte. Předchozí, tři roky mladé album Innocence jsem zachytil, chvíli poslouchal a pak v klídku opustil. Na něm uvedené doporučení Please listen at maximum volume vytvářelo společně se zvukem desky poměrně výbušnou směs, která mohla skončit čímkoliv v rozmezí nehody a úkladného zabití. Pontiak před třemi roky, to byl noise rock tažený studiovými podfuky, které měly tu moc zastínit hudební myšlenku, pokud si člověk dal tu práci a zkusil trochu přemýšlet. Ostatně deska Echo Ono (2012) na tom byla podobně. Škoda dobré muziky.

Pontiak o tři roky starší jsou o něco vlídnější k posluchači, i když ke skutečné vřelosti ještě kus cesty chybí. Jsou taky uvolněnější co do hudebního výrazu a poměrně ostře rockové a boostrem rozdrcené kontury předchozí desky jsou aktuálně tažené víc k psychedelii a mlhovině. Během prvních poslechů mě napadala dvě jména - OM a raní Pink Floyd - a po pravdě mě napadají doposud. Letošní Pontiak nemají vůbec strach z repetice a jednotlivé songy nabalují množstvím opáček až pozoruhodně, jakkoliv proti provedení nelze namítat nic a extrémy najdete určitě ještě větší. Prostě poslechovka. A pohoda.

Album Dialectic of Ignorance má osm skladeb a šestačtyřicet minut. Během toho času nijak nedivočí, plyne rozvážně jak řeka na dolním toku a starosti běžného dne pokrývá nánosem odpočinku. Skladby se nezřídka dotýkají šesti minut, což v případě Pontiak nebylo vůbec běžné. Jakoby se kapela rozhodla zvolnit, hodit starosti a manželky za hlavu a nahrát desku trochu jinou, trochu méně ostrou a místo rašple vzít jednou do ruky pilník. Tím rozhodně netvrdím, že zvuková destrukce zcela vymizela a na albu nemá místo. Má, skladba Ignorance Makes Me High s kytarami prohnanými přes tupé ořezávátko za všechny.

Ale oproti tomu, co bývalo, je to tentokrát lala pro romantiky. A protože příklady táhnou, tak skladba Hidden Prettiness jako takový typický zástupce na pitevnu. Skladba se schovanou kytarou, popově posazeným zpěvem (Pink Floyd, Pink Floyd!), jasně vytaženým, jednoduše zahraným činelem (OM, OM!) a kytarovým sólem jako s dílny Mikea Oldfielda. A k tomu pozvolna stoupající kouř z čvaňhára dle vašeho gusta.

Abych to neprodlužoval. Změna ve výrazu Pontiak mi sedla a jejich posun od hřmotnějšího rocku k delším a zamlženějším kompozicím (ruku v ruce s přístupnějším zvukem) je posun zajímavým směrem. Předlohy a podobnosti tu zazněly, a pokud chcete, klidně se na to můžeme dívat jako na problém; každý podle naturelu. Ať tak či onak, nová deska Pontiak mě svou atmosférou baví a podle všeho mě zastihla ve správnou chvíli.