Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Potom, co na minulém album Rignir poručili Helheim dešti a vyzkoušeli si posunout svůj sound na nejjemnější úroveň svých možností, se dnes vrací s o poznání tvrdší nahrávkou. WoduridaR je staré norské slovo, které by se dalo volně přeložit jako "divoký jezdec" a stejně divokou bychom mohli nazvat také hudbu, která album pohání. Ano, WoduridaR je návratem ke kořenům ve smyslu zpětného přitvrzení, k častěji využívanému nekompromisnímu a vzteklému výrazu. Nečekejme však žádné retro, ani krkolomné návraty do dob prvních alb, to by Helheim nebylo vlastní. Jen si z těch začátků vytáhněme jejich spirit a nechme jím rozehrát současnost kapely. Taková je pravá tvář WoduridaR.

Poté, co Helheim vyzněli na Rignir jako atmosféričtí a smířlivý průvodci po severu, nebojí se stejné otevřenosti ani na novince. Jen ji zatěžkali odérem původnosti svého viking/blacku, který za ta léta krásně nabyl na barevnosti. Je stejně hrdý, epický a agresivní, jako rockový, náladový a vůbec proměnlivý. Jen pro pořádek, Helheim existují už od roku 1992 a jsou tu po celou dobu s námi. Co se týká vydávání alb, ani jednou neměli hlušší místo nebo tvůrčí pauzu, to mluví za vše. WoduridaR je deskou číslo jedenáct a celkově víc navazuje na odkaz alba landawarijaR, než aby bylo pokračováním Rignir. To bylo svým pojetím spíš jen takovou odbočkou do mírnějších vod. I na něj novinka myslí, ale nenásleduje ho.

Vedle typicky chladné severské práce je na novince cítit také kus temné nálady, což považuji jako jedno z jejích dalších poznávacích znamení. Přitvrdilo se a potemnilo. Každou skladbu WoduridaR lze považovat za vlajku současných Helheim, každá mluví sama za sebe. Jasný favorit alba se jen těžko určuje, ale já si toho svého našel v Åndsfilosofen. Zrovna v ní slyším všechny elementy tvorby kapely. Chladný charakter severské krajiny, hrdost i temné metalové hřmění. A taky progresivní chvilky měnící metalovou hmotu v jemné prozření tvrdých palic z mládí. V rodokmenu Helheim bylo vždy čitelně vyryto, že v jejich hudbě proudí živočišnost a odhodlání, chuť bojovat. I tohle na albu potvrzují všechny skladby, je to v nich. Za všechny ale zmíním Litil vis madr, kterou považuji spolu s úvodní Vilje av stål jako tu nejagresivnější. Tohle je pořád ten starý viking/black ze severských lesů. Přesto ani tento song neujde trochu zvláštnímu pojetí, které je tomu starému už na hony vzdáleno.

Zvláštní úlohu má na desce Det kommer i bølger, pomalu se rozjíždějící nordická balada plná zamračeného počasí a hotová přehlídka čistých vokálů. Výpravná a honosná záležitost, která smývá nahromaděné třísky kolem a ukazuje Helheim jako vyrovnané a přemítající nad svým původem. A pak je tu Hazard, skladba z osmdesátých let, pod kterou je podepsán popový písničkář Richard Marx. Píseň hodně známá z tehdejších rádií a hitparád. Skladba, na kterou se trochu zapomnělo a kterou Helheim přivedli svým neotřelým způsobem zpět k životu. Žádná vichřice se nekoná, původní melodie zůstala zachována, Vikingové ji pouze dodali víc kytar a správně hazardující, divoké nálady.

Nebudu tu zatím planě plácat, jestli budu mít WoduridaR na samém topu diskografie Helheim. Myslím si, že v tomto ohledu bych měl ještě počkat, než si to všechno sedne. Mezi tři nejnápaditější desky kapely si ale novinku troufám zařadit už teď. Helheim na WoduridaR svým typickým způsobem interpretují příběh divokého jezdce, který se prohání po severských lesích. Strach z něj nejde, jako spíš respekt a úcta. Helheim nahráli album hodné jejich věku a kariéry, hodnotné vyjádření vlastní cesty, kterou dosud ušli. Důkaz, že jsou právem jednou z nejdůležitějších kapel, která má právo nosit v erbu termín viking metal.