Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pařížská horda Hexekration Rites za svoji nedlouhou cestu urazila notný kus. Od dvojčlenného projektu k regulérní kapele. Od hrubozrnného hrubiánství k promyšlené pochmurné temnotě. Pánové holdují temnému mixu blacku s deathem. Jejich sound je vyváženou porcí špíny s precizním citem pro detail. Loňské EP Gathering The Disciples už napovídalo, že je s Hexekration Rites nutné počítat. Posila za bicí soupravou, Aryth, dokazuje, jaký je rozdíl mezi (dobře) naprogramovanou rytmikou a živelností lidského surovce.

Full-lenght debut Misanthropic Path of Carnal Deliverance se honosí jednak výtečným obalem, který svou úsporností pasuje k náladě nahrávky a budí ve všímavci představivost. Kdo chce vidět symboly, najde je. Komu stačí jasně řečené, dostane vše jak na talíři. Kdo slyšel předchozí tvorbu, bude nadšený, jak dobře se pracuje se zvukem, který je jiný, než obě EPs, avšak zachovává si jasné kontury, díky kterým je vyjadřovací jazyk Hexekration Rites rozpoznatelný. Francouzskou trojici hrdlořezů lze v klidu prožít a přitom hrozit v nadšeném rauši. Kapela se dá přirovnat ke slavnějším krajanům v čele s Aosoth, byť je jasný cíl znít aspoň trochu po svém a klasičtěji.

Na albu mě baví vytažená basa, která má potenciál stát se nejen tvrdým spodkem pro kytarové rachocení, ale krade si poslech pro sebe. Zběsilé sólové vyhrávky basu rády krotí pro své potřeby, ale ta se nedá… Hudba je těžkotonážní a hrubá. Bicí spolu s basou tvoří rytmický tandem. Potěší pestrost hry obou – zpívajícího basáka a tvůrčího bosse zároveň – H.R. Arkyona a výtečného rytmistra Arytha. Arkyonův parťák, spoluzakladatel, kytarista C.S. nejen běhá po hmatníku a ničí struny, jeho devízou jsou právě ony zběsilé sólové vyhrávky. Hexekration Rites si pohrávají s disharmonickými vazbami, které umně vkomponovávají do hlomozícího pekla, černočerného death metalu.

Nové skladby jsou pestré, pohybují se převážně ve středním tempu, jsou řádně groove a ve své podstatě tvrdé až brutální. Mnohdy mi na mysl přijde vzpomínka na dávné Bolt Thrower a jejich masívní tlak na posluchače. Z pomalé smrti jsme náhle vystřeleni raketou. Album o devíti chodech graduje. Expanduje do rozbité mysli. Každý úder do bubnu, každé trhání strunou, každé zachrchlání či growlování má předem promyšlenou funkci. Její potřebou je ovládnout nebohou mysl, která se připravila na tvrdý, ale pomalejší metal a záhy je konfrontována nekompromisním výplachem.

Hexekration Rites vstupují na scénu zcela suverénním stylem. Je znát, že Misanthropic Path of Carnal Deliverance je sice prvním dlouhohrajícím počinem s nejednou takzvanou mouchou, ale zkušenostmi nasbíranými dvěma kratšími nahrávkami a učinkováním v dalších kapelách síla Hexekration Rites roste. Je-li tohle začátek, jsem zvědavý na pokračování. V kapele se snoubí cit pro skladbu, pro extrémní umění i stylové nadšení.