Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Crust. Kdykoliv tohle slovo zaslechnu v žánrové narážce na libovolnou kapelu, vidím zaplivané anglické uličky hemžící se těmi ostřejšími punkers, kteří dělají bordel a netváří se úplně příčetně. Něco z této pouliční směsky remcalů zbylo i v Agrimonia, ale pokud mám na mysli něco, jsou to opravdu jen zbytky. A když si příliš nepomůžeme po hudební stránce, dalo by se v klidu prohlásit, že nejvíce crustu v celém tom korigovaném smeťáku pobral Christinin vokál.

Abychom si kapelu Agrimonia trochu představili, musíme se přemístit do Švédska, přesněji do Göteborgu. Právě zde si dali dostaveníčko kumpáni prošlí řadami At the Gates a Miasmal a rozhodli se šířit svou trošku do severského mlýna kombinovaného vzteku a shovívavosti. Zaškatulkovat si tohle bržděné burácení je docela oříšek a nejlepší ze všeho je odbýt to jednoduchým "tohle je prostě rock n´roll". Další nálepky typu post metal a sludge bych nechal v klidu vychladnout, protože ne úplně všechny z těchto termínů jsou v těch správných rukách.

Dejme tedy na zadek všem, kteří nás tahají za nos prostým vysvětlením. Hudba, kterou se Agrimonia prezentují, je mixem punkové nasranosti, severského metalu a atmosférických přísad, kterým se největší pozornosti dostává právě na poslední řadovce. Je to chrastící metal, který už dávno postrádá chrastítko. Tady bych se v jistých místech dokonce nebál tvrdit, že kapela smýšlí progresivně a celý ten květnatý prvoplán halí pod roušku tajemnosti a dumání nad vlastním osudem. Vše zastřešuje řvaný vokál, který neubírá na bestialitě ani v místech, kde by to už člověk čekal a trošku si poplakal. Ale kdepak, Christina se s tím nemaže za žádných okolností a je divoká až běda.

Předchozí album Rites of Separation bylo svého času hodnoceno velmi kladně. Když ho s odstupem let slyším, zas tak skvělé mi nepřijde. Spíš slyším nedostatky, věci, které mi nejdou pod vousy a vzájemný soulad není vztahem založeným na bezmezné důvěře. Awaken svým pojetím hodnoty předchozího alba rozvíjí a hlavně rozevírá křídla manévrovacího prostoru kapely, která sice nadále sází kemry po zemi, ale už to není v prostředí zaplivaných uliček, ale kdesi v přírodě, dál od humbuku města. Falešný obrázek vysokého vodopádu a z něj trčícího krku kytary preludujícího epickou tryznu pro všechny fantasy hráče ovšem nechme stranou. Tohle fakt ne, o tom nová deska Agrimonia opravdu není.

Kapela pouze absorbovala další z prvků, které se již v minulosti nabízely a byly využity jen v náznacích. Awaken je album, které kombinuje řvaný punk-metal s náladově progresivními chvilkami a je to album, na kterém je posun ve vyjadřování kapely nejdotaženější. Všechno je to nakonec jen o zkušenostech a času, který nám všem tak ukázkově uniká mezi prsty. I Agrimonia vyspěli a jejich nový materiál je o poznání kompaktnější, než tomu bylo v minulosti. Ačkoliv právě výrazově topornější minulost může nahrávat takovým, kterým se zdá, že kapela již přešla únosnou mez a zle si zahrává. Podle mého názoru je ale všechno all right.

Cestu, kterou se tahle švédská cháska vydala, beru jako inspirativní. Kašle na pravidla, dává v jeden celek motivy, které by se jinde příliš nemusely a ono to ve finále funguje. Agrimonia 2018, to jest kultivovaná plivaná pod nohy, nadhled, který se musí líbit.