Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hiems - Stranger in a Wasteland

HiemsStranger in a Wasteland

Garmfrost4.9.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Hiems v návratové řadovce Stranger in a Wasteland propojuje svou vlastní minulost s moderními tendencemi. Mísí se v ní razance s atmosférickými vlnami a silná místa s těmi hluchými.

Tvorba basáka Forgotten Tomb, Alessandra „Algol“ Comeria je vskutku obsáhlá. Ve svém sólovém a takřka výhradně jednočlenném projektu Hiems se pouští do sebevražedných a depresivních tónů jako ve Forgotten Tomb, nicméně avantgardněji a ostřeji laděných. Hiems má na svém kontě včetně Stranger in a Wasteland tři dlouhohrající nahrávky. Zatímco na Worship Or Die jsme mohli najít stopy starých Celtic Frost či Satyricon ve svém rockovějším období, o čtrnáct let mladší následovník Stranger in a Wasteland přináší podstatně robustnější a svébytnější sound.

 

Vzory z minulosti lze nalézt i na nové desce, nicméně je znát Algolova evoluce. Avantgardní myšlení můžeme spíše cítit ve svobodném a nevázaném myšlení při výstavbě skladeb, než v šílených kombinacích nebo cirkusácké rozvernosti. Stranger in a Wasteland je nasáklé temnotou a tíhou. Tak zvaný black'n' roll je v rukou Hiems zbaven energického koketování se špinavým punkem. Skladby nejsou decentní, jsou však rozvážné a silně atmosférické.

 

hiems

 

Po industriálně chladném intru a Warriorovském urgh! se houpavým rytmem rozjede A Night on the Bare Mountain, kterou tak nějak vnímám jako přemostění mezi Worship or Die a současností. Zajímavostí se může zdát, že Algol svěřil producentskou a zvukovou roli Danielu Mandellimu, který s kapelou spolupracoval na syrovém debutu Cold Void Journey, přičemž novinka má více společného s deskou následující, než s více blackově standardní prvotinou.Je vidět, že je vše pevně dle představ Algola. Ostatní jedou dle jeho pokynů.

 

Už následující Death Unites Us se stylově odklání od prvního songu. Sólová kytara navštíví podobné cesty, kde vládnou Mgla a jim podobní. Pěvecky mi Algol zase evokuje starší alba Samael. Vezmeme-li zmíněné ingredience, promícháme-li je a dochutíme omáčkou Forgotten Tomb, můžeme mít letmou představu o aktuální tváři Hiems. Je mi líto, že po (dá se říct) velkolepém úvodu dochází Algolovi dech. Na Stranger in a Wasteland se postupně nápady opakují a snadno pak skladby zaměníte jednu za druhou. Výjimkou se zdá být March!. Ta jako by vypadla Satyriconům z Volcano. Další slabinou je delší stopáž skladeb. Respektive, stopáž je v pohodě, ale nápadů není tolik, aby během chvilky nenastala nuda. Baví mě Bereavement se svou takřka gothic rockovou náladou. Ale i jí dojde šťáva.

 

 

Co se tedy zlepšilo, co lze pochválit a co naopak kritizovat? Výtečná je Algolova hráčská i pěvecká kondice. Zvuk můžeme chválit i kritizovat. Je lepší, mohutnější a barevnější než zvuk prvních dvou alb Hiems, je však mnohem zaměnitelnější. Je moderně bezpohlavní. Což je samozřejmě škoda. Nápady na desce jsou příjemné a atmosféra zajímavá, ale pomohly by tvůrčí i aranžérské nůžky. Ne všude samozřejmě. Zajímavou se pro svůj úvod jeví titulka. Dlouho ji to nevydrží a vrací se k houpačkám. Dobrým tahem je zakomponování tiché Quietus na závěr alba. Éterické vlny a elektrizující hra posluchače příjemně vyprovodí do závěrečné katarze. Z mého popisu lze vystopovat, co čekat a co naopak nenajdete. Nejedná se o žádný extrém na žádné z front. Hiems tvoří po svém. Že je Stranger in a Wasteland každá ves jiný pes? Algolovi rozporuplné nálady drží po kupě. Zkuste a řekněte…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky