Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psal se rok 1989, když se na světě (i severní Irsko je část světa) objevila kapela Therapy?. A píše se rok 2018, kdy tahle kapela vydává svou patnáctou řadovou desku. To, co leží mezi těmito dvěma letopočty, je hodně dlouhá historie, kterou v celé její délce pamatují dvě třetiny souboru. Tedy zpívající kytarista Andy Cairns a basák Michael McKeegan. Osobně nebudu ani náhodou tvrdit, že si něco velkého pamatuju taky, moje zkušenosti s Therapy? jsou náhodně rozeseté okamžiky aktuálního uspokojení, ale třeba i vlažné romantiky jako v případě předchozí desky Disquiet (2015).

Možná i díky ní jsem od novinky nečekal prakticky nic a v kombinaci s věkem protagonistů kolem plus mínus padesátky by mi nějaká průměrná rocková zábava přišla jako odpovídající východisko. Ostatně právě z Disquiet jsem měl přesně takové dojmy - trochu klopýtající, nekomplikované a nic převratného nenabízející album. Oproti všem těmto předpokladům a (ne)očekáváním ale novinka boduje a desku Cleave sjíždím poslední dobou dost pravidelně. Její energie a vitalita by mohla jít příkladem mnohem mladším souborům.

Therapy? do role producenta po drahně letech opět dosadili Chrise Sheldona, s nímž kromě dalších spolupracovali třeba na zcela zásadním albu Troublegum (1994), ale jestli to pro finální vyznění nahrávky mělo nějaký zásadní význam, nevím. Asi ano. Therapy? každopádně přišli v jádru s jednoduchou, rockovou a přímočarou deskou, jejíž skladby jsou ušity podle naprosto standardního střihu a na první poslech v nich zajímavého není skoro nic. Což se s přibývajícím počtem poslechů nijak zásadně nemění, ta jednoduchost tam je a pro mě je to jedno ze zásadních pozitiv alba. Jeho nekomplikovanost jde ruku v ruce se syrovostí, rockovou energií a co je pro mě nejdůležitější, tak i s uvěřitelností.

Album začíná dvěma skladbami z McKeeganova pera a když si je pustíte hned po dohrání předchozí desky, uslyšíte ten rozdíl. Nejen v dravosti, jakou se do vás zakousnou, ale třeba i ve zvuku, který je ostřejší a v porovnání s předchůdcem nepostrádající rockovou říznost. Právě ta totiž minulému albu hodně chyběla a ať už to byl přínos Sheldona nebo kohokoliv jiného, byl to krok správným směrem. V tomto ohledu pak obstávají i melodičtější a vstřícnější věci typu klipovky Callow, které sice zaujmou na první dobrou, ale s časem dost možná ztratí a jejich wau-efekt pobledne. Jednou z nevýhod tohoto přístupu je ale ztráta dynamiky zvukového záznamu, který ač masterovaný v Abbey Road, tak i z vinylu řeže do posluchače hodně ostře a na konci stran slyšitelně zkresluje.

Naopak jako výhodu vidím krátkou stopáž (32 minut) a celkovou nekomplikovanost desky. Žádné složité prostřihy, žádný návrat k Infernal Love (1995), žádné složité příběhy, ale deset jasných skladeb, které nabízí slušně zvládnuté a zapamatovatelné refrény v přiměřeném poměru s rockovou úderností a melodikou. Snadno si zapamatujete Success? Success Is Survival, přidáte se k I Stand Alone a možná si přitom vzpomenete na dobu, kdy vám bylo pod dvacet. To vše navíc v osobitém a nezaměnitelném podání kapely, která zažila prudký start, zažila naprosto hluché období, ale pořád funguje a dělá to, co jí jde nejlépe. Bez ohledu na trendy.