Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Gôr Mörgûl. Ani si netroufám odhadnout, kolikátá varianta slovního spojení obsahující slovo Morgul to je. Ale budiž, zvuk to má pěkný a dramatický, skoro jako jejich těžko čitelné logo, to je taky dramatické. Kapela vznikla v roce 2007 a jako spousta jiných si prošla dramatickým vývojem ve znamení častých personálních změn. I přesto můžeme v jejich šlépějích najít milníky tří řadových desek a jednoho EP. Loni jim vyšlo zatím poslední album Elohim, které se s notným zpožděním dostalo ke mně na stůl až teď.

Zatímco studuji složitý obrázek na obalu CD, buší do mě první takty s elegancí roztouženého bagru. První skladba se nijak nevymyká většinové představě technického death metalu a ve skrumáži divé rytmiky slyším, jak se skrz ni prodírají šílené kytarové cukrbliky. Proto se moc nesoustředím a nechávám ji bez většího zájmu proplout vedle mě. Zatím tuctový matroš, který se zběsile žene dopředu hnán nestíhatelným bicím strojem jménem Simone. Letmo jsem zaregistroval, že s ubíhajícím časem přibývá míst, do kterých se promítá lehce načernalý stín. Černý kov je ale jen pouhou vůní ve vzduchu. Až na skladby Lamaštu nebo Atum -Ra, ve kterých se kytaristům daří docela hodně přiblížit černému řemeslu, se výrazněji neprojevuje a zanechává právě jen ten pocit něčeho ve vzduchu. Elohim se s čistým svědomím drží  technického death metalu a věrně sleduje zábradlí, které lemuje příkré schodiště vedoucí do nitra technicky vyspělého okultismu. Ten by měl zaručit tajemno a svět skrytý veřejným očím. Je album takové?

Odpověď zní ano, ale za použití moderní techniky a s osvícenými názory. Což může znít podivně, ale vývojem prochází vše, i ta poslední samoobsluha v bezejmenné osadě. Na Elohim snad dochází ke střetům starých pravidel s novými, album se hlásí k tradici za současného použití nových technik. Vzniklý konflikt však více pomáhá, než škodí a album možná překvapuje samo sebe. Nedusí posluchače masivní jednotvárností tsunami, naopak, jeho hodnota je v častých změnách tempa, stylu a nálad. Rozjetá mašinérie Gôr Mörgûl nepřináší prostoduché násilí a posluchač musí nejednou hledat ztrácející se nit za sledování všech tematických vrtochů. Je na místě ocenit jemné kytarové linky, které bruslí na střídmě melodickém základu skladeb. Ten je hutný, podladěný a proto na něm kytarové vyhrávky svítí jako neóny. Nemůžu mluvit o chaosu, ale naopak o dobře zvládnutém propojení všech částí v celek. Do něj zapadá i subtilně vytvořená atmosféra, která spíš než polínko přikládá do ohně Elohim velmi tenkou třísku. Víc si rozumí s ozvěnami klasických postupů než s moderním pojetím, ale tak nějak cítím, že je to správně.

A tak mi nezbývá než být spokojen a dílo pochválit. Nehodlám je kritizovat za podobnost s jinými, s originalitou je to čím dál těžší. Nepřišlo mi ale, že by se snižovali ke sprostému vykrádání světové pokladnice bez toho, aby do díla vložili část své múzy. Jejich směr je lemován mnoha kříži, ale ke každému pokládají svůj věnec.