Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je těsně po Vánocích a je možné, že někdo našel pod stromečkem hezký, červenočerný vinyl domácího původu. Já jej znesvětil už před svátky, nechtěl jsem na Boží hod vytahovat u stolu témata mrtvol a hoven, stejně by se do diskuze nikdo z rodiny nezapojil. A o co že jde? Na značce Metalgate vyšlo split album kapel Náv a Hnus Umírající nazvané krásným slovem Sousmrtí. Já si s albem od začátku hezky rozuměl a protáčím jej s ne moc běžnou pravidelností. V promolistu se píše, že materiál na albu zachycený byl nahrán v době covidové. Zavřené hospody a úřady, lidé koštovali následky izolace a podivná nařízení ztrácela svoji aktuálnost často ten samý den. Téhle situaci se muselo přizpůsobit i nahrávání, a tak muzikanti seděli doma na prdeli a natáčeli své party o samotě. Smutné tak, že se to na hudbě muselo projevit, ale zase díky tomu vynikly jiné stránky blackmetalové mentality.

Stranu A opanoval Hnus umírající a je to umírání v plných silách. HU nasázel tři skladby pravověrného blackmetalového svinstva. Hudebně nekompromisní, krásně strohé a rozkřápané jako loukotě na popravčím kole. Silným hlasem promlouvá zdravě minimalistická melodika, která zodpovědně rozlišuje mezi slokami a refrény. Kytary brousí studené čepele a i v pomalých partech z nich jde nelidský chlad, stejně jako z beznadějných textů, které jsou chrleny cestou angínou napadených mandlí. Vynikajícím rozhodnutím byla volba češtiny, protože textová část nahrávky je noblesní a stojí za to si texty opakovaně přeříkávat. Z černého proudu hnusu se vymyká tříminutové, ''ploužákové'' intro skladby Tvář ošlehaná větry. Krásné minuty poklidného, instrumentálního rozjímání hladí na duši, ale nakonec i ty jsou odeslány do stoky hezkou průpovídkou, že naprdět ti do ksichtu je málo. Jsme zpátky v bahně.

Strana B patří Náv. Jejich hudební vklad dosahuje inspirativních výšin, ovšem vymyká se jejich klasické tvorbě. Trpte či Arcizlo je sevřený black s nekompromisní povahou, naproti tomu skladby na tomto splitku hravě laškují s atmosférou a slyšíme skrze ně promlouvat moudro starých příběhů. Z každé noty je cítit láska ke specifické, funerální práchnivině, která má nepřehlédnutelný punc originality. Je to black metal, který víc než na cokoliv jiného sází na dekadentní atmosféru pohřebních témat a určitou malebnost s tímto tématem související. Při poslechu mi před očima vyvstávají obrázky těžkého života na venkově někdy před sto lety, kdy na každém hřbitůvku povinně stála márnice a nebožtíci tam relaxovali před cestou do země. Určitě nebudu sám, kdo uslyší mentální linku k průkopníkům tohoto stylu Master´s Hammer. Hned první skladba jakoby vypadla odněkud z Konví či co. Je zde kován železný šrot z kytarových riffů, klávesových kejklí a vymakané atmosféry. Klávesám patří hold za řádně pošahaný odér, který z hlavy nikdy nevymažu. Nade vším opět vyniká textová genialita, která je díky použité češtině našincem snadno rozpoznatelná. Chmurné texty v sobě mají starobylou hřejivost a působí podobně, jako když báby mlely pantama při draní peří. Děti šup pod duchnu a hezky se budeme bát. Mrtvolná hesla a krutost dávných událostí působí mile domácky a jsou hýčkaným kulturním dědictvím.

Ne vždy má split album smysl, a někdo si na takových hrách dokonce postavil kariéru. Tohle není ten případ. Tady se potkaly dvě svébytné chásky mající k sobě svým zaměřením blízko. Album je poctou krásné češtině v romantických textech o hnusu a smrti. Hudebně nám přináší jak střízlivou a nekompromisní melu, tak skladby vykoupané v ojedinělé atmosféře. Přiznávám, že příspěvek Náv je mi emocionálně bližší, ale jen o trošku. Bodově bych rozdával Hnus/Náv – 70/80.