Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nāv na své druhé desce sypou tak vztekle, jakoby si byli vědomi té flustrace, která je zachvátí poté, kdy po digitálním vydání alba Arcizlo se hermeticky uzavřely veškeré možnosti jeho prezentace. To totiž vyšlo již v září minulého roku, nicméně vinyl vyplivla lisovna až tento srpen. A než se dostaneme k samotnému jeho obsahu, zaslouží si poznámku jeden z elementů, proč není vůbec blbý nápad mít tu desku doma. Mám totiž jen pár nahrávek, u kterých se občas jen tak pro radost podívám na obal, a tahle je jednou z nich. Pojem Arcizlo je více méně docela vágní, všelijak uchopitelný a možná trochu pozérský. Nicméně kdykoli ulpím zrakem na tu škrábanou malbu, za kterou stojí jakási Kera Uno, tak tam to arcizlo vidím. Jsou tam všechny potřebné elementy - rudý pohled čehosi rohatého, zahryzávající se lebzna krvácející z očí, špičaté pařáty et cetera. Ale přitom je tam spousta detailů, které nám berou nad oním výjevem kontrolu. Co je vlastně na konci té démonovi ruky? Patří spár zakrývající jeho ústa jemu nebo oné lebce za ním? Kooperují obě entity nebo jedna práve decimuje tu druhou? A není vlastně v tom rudém, zdánlivě démonickém pohledu, vidět strach? Už jen to, jak ten cover pocitově funguje na první dobrou a přitom udržuje významovou nejistotu, je prvním příslibem toho, že Nāv nás nechtějí držet v dědkovském blackmetalovém pohodlí.

Arcizlo je chytřejší a poučenější deska, než se na prvních několik poslechů může zdát.  Během těch vás dost možná album jednoduše smete jak domovnice vajgl ze schodů. Na vině je zejména rytmická sekce, kde bubeník je prostě prvotřídní primitiv, který svý bicí nenávidí a když už si pasáž třeba i řekne o to, aby zbrzdily ruce, pořád mu alespoň jedou nohy, takže si připadáte, jak když sedíte na klíně parkinsoňáckému strýci (o tomto traumatu se odmítám rozpovídávat). Když jsem si v bookletu přečetl, že tenhle miskreant je podepsán mimo bicích i v kolonce "lunatic laugh (track 7)", nezvedla se mi ani půlka obočí.

Pro tu samotnou třískanici mi zpočátku chvíli trvalo, než jsem začal objevovat, že téměř každý song má nějaké svoje specifikum a byla by chyba Nāv srovnávat s libovolnou brazilskou pračlověčinou. Na to jsou tihle gentlemani ještě příliš skladatelsky nevybouření. Některé jejich nápady jsou každopádně až roztomile přiblblé. Zde mám na mysli například blackmetalovou aukci v písni False Messiah, která pokryla moji podvědomou potřebu slyšet, jak by zněl blackmetalový Scatman John. Nadále nás na určitých místech může přepadnout nepatřičný zvuk klávesy od klapkobřinkostroje či dokonce vynikající (leč povědomé, viz níže) využití lesního rohu.

Tyto a další elementy dělají desku členitou, neunavující a každý song zde má svůj odstín černé, přičemž se album konceptuálně nerozpadá, protože stále je každý z těch tracků zastřešen nepolevujícím náporem a agresí. A to nikoli jen skrze zmíněné bicí, ale i řezavým zvukem kytar, jejichž některé riffy by byly schopný vylomit dveře, či skrze vokály, které se pohybují hned v několika polohách. Hluboký i vyšší growl je patřičně hnusný a vše tu smrdí úplně v pořádku, ale pokud jsem si něco vyloženě oblíbil, tak to jsou momenty, když přejde pouze k ochraptělému volání do dáli. Tahle ztrápená role má naprosto suverénní zvuk a její intenzita stojí za nejlepšími místy alba. Koneckonců předposlední píseň Looking Into Abyss, která krom onoho vokálu pracuje se slušně znervozňující kytarovou linkou, má atmosféru jak kretén.

Přesto tohle zpívání o ráji musím v závěru lehce pokrotit. A to ještě neférově v tom, že na Nāv uvrhnu můj malý problém s obecnou současnou českou blackmetalovou produkcí. Už onen název Arcizlo totiž trochu zavání anti-heretickou myšlenkou, kterou nemám u tuzemských spolků poprvé a to, že celý koncept je v zásadě hrou na black metal. Hudebně jsou to často perfektně přejaté postupy, které už známe odjinud. Nejsilnější zásek na albu, ty dva centimetry, který moje gramofonová jehla oprcala nejdůkladněji, píseň Lost Kingdom, třeba od začátku smrdí hnijícím Kristem tak, že málem po dohrání vrátíte vinyl do špatnýho foldu. Track navíc pak ještě skončí další perfektní pasáží s výše zmíněným lesním rohem, kde ale zase dostanete takový flashbacky na píseň Blow Your Trumpers Gabriel od Behemoth, že následných několik minut budete trávit na netu, abyste si zase mohli pustit ten její geniální klip bez cenzury.

Stejné je to s texty. Nejsou vyloženě špatné, ale je to jen kolekce obvyklých černých taglines, kterými se kypří půda farizejských polí odjakživa. Vidím to v rámci srovnání s ostatními evropskými regiony, které se v tomto hudebním žánru čímdál více stahují k sobě, vytvářejí svébytný zvuk a objevují neokoukaná či znovunalezená témata. Stačí mrknout do Polska, Holandska, Francie, či Islandu. V jiný recenzi bych takovou prkotinu neřešil, ale u druhého alba Nāv je to pro mě vlastně jediná meta, která mi chybí k jeho dokonalosti. Jinak mi totiž bylo skvělým společníkem. Doba je zlá, na člověka to doléhá, zmatenost se mění v únavu a únava v chmury. V tyhle okamžiky jsem se na Arcizlo mohl bezpečně spolehnout, že mě nakope do ksichtu, když jsem potřeboval trochu mentálně vzpružit. Za měsíc jsem ji prorotoval určitě více než dvacetkrát a dneska se to minimálně jednou ještě stane.