Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Holter - Pointa

HolterPointa

Jirka D.26.1.2018
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Holter představují solidní a svým způsobem usedlejší rockovou muziku, v níž se spíš než dravost mládí odráží melancholie a zážitky dospělejších let.

S vyškovskou kapelou Holter jsme se na stránkách Echoes už jednou potkali, a to na začátku roku 2016, kdy jsme rozebírali jejich první pětiskladbové EP Spojení a zpovídali Petra Deducha. Čtyřčlenná sestava vydržela a po necelých dvou letech přichází z dlouhohrajícím debutem Pointa, jehož obsah se rozrostl na dvanáct skladeb a téměř 42 minuty muziky. Co nového? Jako první věc si dovolím vzpomenout na kolegu, který v případě zmíněného EP psal něco v tom smyslu, že reakce na muziku Holter není spontánní a že zážitku je potřeba jít naproti. A to zůstalo.

 

Holter band

 

Muzika Holter v podstatě plně odráží její tvůrce, což sice samo o sobě zní naprosto samozřejmě, ale občas jakoby se na to zapomínalo a je potřeba to zopakovat. Členové kapely nejsou z nejmladších a tak se nelze divit tomu, že rock jejich podání není z kategorie energických a protiústavních činů, ale spíš se hledá v technické propracovanosti, hráčské zručnosti a solidnosti. Jakkoliv kapela do své tvorby promítá vlastní životy, dělá to s rozmyslem, rozvahou, s citem pro detail a zodpovědně k výsledku. A vzhledem k tomu, že většina velkých alb rockové historie na to šla úplně opačně, je potom celkem logické, že s deskou Pointa a hudbou Holter obecně se to má přesně tak, jak jsem uvedl v prvním odstavci - zážitku je potřeba jít naproti.

 

Při poslechu nahrávky se prakticky napříč celou hrací dobou prolínají protichůdné pocity, které celkové dojmy převažují hned na jednu a vzápětí hned na druhou stranu. Holter umí pracovat s melodikou a umí skládat, v tom jsou silní. Rovněž umí napsat dobré texty, pod čímž si představte to, že s nimi budete mít trochu námahy, která se ale ve výsledku vrátí. Vedle toho i přes snahu a trpělivost stále nedokážu zvládnout zakomponování klavíru do aranží přibližně poloviny skladeb, protože jeho přítomnost vyvolává archaické a ustrnulé pocity, pro mě už dávno neslučitelné se současnou rockovou muzikou.

 

Samostatnou kapitolou je vokalistka Veru, jejímuž projevu se věnoval už kolega Sorgh ve své recenzi EP Spojení a na jehož hodnocení bych neměnil skoro nic. Veru má zajímavý, hluboko posazený hlas a při civilnějších polohách nemám vůbec problém si jej užít. Zážitek ale není stoprocentní a v mnoha pasážích se jako posluchač ošívám, nelíbí si mi její afektovanost a snaha o umělečtější projev, než na jaký má dle mého předpoklady, což smutně vrcholí ve skladbě Kašpaři za oponou. Na hlas Veru si buď zvyknete, anebo nezvyknete ... není v tom láska na první poslech a není v tom ani charisma, které by vás sfouklo jako svíčku. Za sebe přiznávám, že té snahy o shovívavost je mnohem víc, než bych si sám přál (typicky ve skladbě Napětí).

 

 

Jinak album Pointa přináší hudebně vyrovnaný a zvládnutý materiál, který nezaujme kdovíjakou nápaditostí a množstvím podnětných okamžiků, ale stejně tak ani v nejmenším neurazí třeba i trochu náročnějšího posluchače. Práce kytary je výtečná, kytarové efekty přiléhavě sedí k náladám jednotlivých skladeb a vytažení baskytary v některých momentech (skladba Rituál) působí hodně osvěžujícím dojmem. Je to jak jsem psal někde výš - technicky kapele nelze mnoho co vyčítat a muzikantská zručnost je z nahrávky slyšet bez výhrad. Být víc skladeb jako Mantra, byl bych mnohem nadšenější.

 

Nahrávku si kapela vydala vlastními silami ve formě 6-panelového digipaku, jehož příjemné grafické zpracování umocňuje obsáhlý booklet a přiložený plakát, a naopak lehce snižuje těžce čitelný font písma. Lehký podiv pak vzbuzuje přiložený download kupón, logicky přikládaný spíš k vinylům, a zklamáním pak je nekompromisní mastering Stanislava Valáška, ze kterého v duchu autorových tradic bolí hlava. Naštěstí některé kapely už pochopily, že tohle není ta nejlepší cesta a zvukařsky dobře zvládnutých desek přibývá. A jako posluchači už proto máme na výběr.

 

CD Pointa


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 21.2.18 8:27

Machine Head nesleduji a už je to dlouho, co jsem naposledy slyšel Burn My Eyes, ale na tom nezáleží. Chci se vyjádřit ke stopáži. Copak by Nuclear Blast mohl mít tak krásné 2LP edice a úžasné limitky a prodávat je za 25, potažmo 66,66 eur, kdyby mělo album třeba jen 40 minut? Dřív kapely osekávaly nahraný materiál, aby se to vešlo na vinyl, dneska se to natahuje na dva, i když na to kapely ty nápady ani nemají. Machine Head stejně jako jiní musí generovat minuty, aby se uživili a nemuseli někam do fabriky, takže jim nezbývá než ředit. Lidi to spolknou, ve vlaku přes Spotify stejně žádné umění nepotřebujou a sběratelé jsou rádi za každý gram asfaltu navíc:)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky