Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tohle bude pořádný retro, co má za úkol upozornit vás na dvě věci. Tou první je prostý fakt, že existují kluci, kteří se pojmenovali jako Bratři Orffové (odkazující patrně na syntenzátorové bratry Ormy). A druhou věcí je jistá událost, a tou je, že jim pod hlavičkou Minority Records vyšly obě jejich desky na vinylech. Pokud neznáte tuhle kapelu a zatím jen suše civíte na displej a přemýšlíte, zda číst dál, rozhodnutí nechám na vás. V případě kladného rozhodnutí vás uvítám v dalším odstavci.

Bingriwingri je pozoruhodné dílo z roku 2005. Tu desku lze bez jakékoli nadsázky považovat za zcela zásadní počin české alternativní scény. A věnovat klukům a téhle desce nádhernou edici 180 gramového vinylu, nový design s velkoformátovou fotografií a bookletem uvnitř, to je dar z nebes.

Řekl bych, že málokterou desku znám TAKHLE zpaměti, jako Bingriwingri. Nutí k zamyšlení, je temná a hloubavá, přitom krásně hravá. Jako severák, co má polský přízvuk. Při každém poslechu mi znovu ožívá Serža Vantóš, postavička z maloměsta, která se snaží vyznat ve světě kolem sebe. Ožívají půlení samci, Serža hraje na kostrafón (a že na něj umí!) v Krytónu. Ožívá tu celý vesmír, který kluci stvořili a že tu asistovala ta opravdu velká jména: Floex, kytarista Filip Mišek (Khoiba, Dikolson), klavírista Jan Bartoš, Marian Jankovský nebo kontrabasista Petr Tichý. Tohle byla deska, která v roce 2005 znamenala velkou událost. A já ji doceňuji neustále, protože tohle album na naší scéně marně hledá konkurenci.

Jaké skladby na téhle krásné edici vyzdvihnout? Tohle nejde. Hloubavý rozjezd Na hadím ocase, kdy postupně propadáte přednesu a čas se zpomalí. Pátek to ale všechno zase zrychlí. Ta malá skladba je úžasně uvolněná, prosvícená sluncem a pohodou (však je pátek o půl sedmý a všichni mířej na rozhledny). O čem že to je? Vždycky jsem si myslel, že Marie má měsíčky a měla by na to přestat myslet, protože den je na to příliš krásnej (protože má jahodovou a měla by přestat myslet na rakety?!). Pletu se? Nebo je v tom něco zakletějšího? A co Sova? Jsme v Krnově, měsíc vysoko svítí a nikde se nehne ani větvička. Ivanův subtilní přednes a mě mrazí, užívám si každé slovo a když má sýček posledních pár krouživých vzletů, dostane mě táhlé sólo na trubku (podobnou atmosféru má i Krnovská). A jako by to bylo zatroubení lokomotivy, jsem najednou ve vláčku do Bingriwingri. Čistě instrumentální skladbě, která si hraje s každým tónem a my upalujeme stejně rychle, jako se trať vlní. Hází to ze strany stranu a kam my, tam i kufry. A deska se rozlétá. STOP, není třeba popisovat děj skladby po skladbě. Prostě si to musíte poslechnout, příběh nechám odvyprávět tvůrcům.

Jediné si neodpustím: Onyta Almyim, tatarská lidová píseň. Něco takového nečekáte a ono to tam dokonale patří.

Tahle deska je úžasná svým nástrojovým složením, protože co skladba, to jiný přístup. Akustické kytary, syntenzátory, elektrická kytara, kontrabas i trubka. Ale i lžičky, elektrické piano (rhodes), spousta dechů, a dokonce i křeslo. A tohle všechno si spojte s texty, které mají vlastní jazyk, plný významů, z jakých si lze s úspěchem vyvodit kdeco.

Kluci vydali ještě Šero, co by si zasloužilo svou vlastní, další recenzi a vlastně už nic víc. Ale něco se chystá, takže jsem nedočkavý a těším se!

Tuhle desku hodnotím vysoko, podobně jako edici, která se nadmíru povedla. Hraje to parádně a je dobré mít doma v archivu desky, co si budete pouštět ještě za dvacet let a stále vás osloví.