Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na troskách Green River vzniklo na konci 80. let mnoho zajímavého a jedním z toho byla kapela Mudhoney. Konkrétně se tak stalo v roce 1988 a není složité se dopočítat toho, jak dlouho už tahle parta funguje na scéně alternativního rocku. Dlužno dodat, že za celou tu dobu došlo pouze k jedné personální obměně a že trio Mark Arm, Steve Turner a Dan Peters to spolu táhne od úplného počátku. Ostatně i baskytarista Guy Maddison se už blíží ke dvěma desítkám odsloužených let, takže z tohoto pohledu lze v pohodě mluvit o hodně stabilní sestavě dobře známých tváří.

Nová deska Digital Garbage je jubilejní desátá v pořadí a na otázku, co nabízí, existuje jednoduchá odpověď - dobře známou muziku. Mudhoney jsou tak trošku jako dinosaurus, co si nevšiml velkého vymírání a odmítl navzdory zásadní změně klimatu vyklidit pole. Alternativní rock zažíval svůj vrchol popularity v první půlce devadesátek a je dnes celkem jedno, jestli ho nazýváme grunge nebo nějak jinak, protože ať už to bylo cokoliv, postupně to odešlo. Kapel skřípajících na kytary jednoduché písničky s vůní Seattlu moc nezbylo, a to že sem tam někdo vydá fakt dobrou desku (třeba poslední věci od Pixies nebo Dinosaur Jr.), je spíše výjimkou potvrzující pravidlo.

Jakýmsi logickým důsledkem těchto úvah je ale fakt, že když někdo podobnou muziku dělá třicet let navzdory dynamicky proměnlivé společenské poptávce, dělá ji skutečně proto, že ji dělat chce. Hlavně kvůli sobě. Opravdově, drze a navzdory všemu. A zhruba nějak tak zní i nová deska Mudhoney. Stejně jako ta předchozí.

Mudhoney na Digital Garbage opět představují jednodušší zvuk a oproti deskám jako Under A Billion Suns (2006) nebo The Lucky Ones (2008), kde to místy znělo trumpetama a saxofonem jako o život, všechno staví především na jednoduché souhře základních rockových nástrojů. Please Mr. Gunman končí s decentním klavírním podkresem, Kill Yourself Live má silnou klávesovou, téměř až hammondkovou linku, ale jsou to jen drobné detaily (nikoliv jediné) v jinak jednoznačně načrtnutém, alt rockovém zvuku. Když pomineme frajeřinky typu hry technikou slide guitar a podobně, dostáváme celkem jasně čitelný a prověřený rukopis, který s sebou tahle kapele nese už hrozně dlouho. A pokud jde o mě, právě tenhle zvuk mi sedí nejvíc. Jsou to přesně ty písničky typu Paranoid Core, které svou délkou nepřesahují ani tři minuty a přece podle mě stihnou říct naprosto vše. Občas jako bych se ocitnul na poslední desce Kinski, ze které na mě padala úplně stejná pohoda.

Na druhou stranu tematicky to zas až taková pohoda není a zaposlouchat se do textů znamená začít trochu přemýšlet, jak se to má nebo nemá s tím dnešním světem kolem nás. Ostatně už název digitální bordel jednoznačně směřuje k jednomu ze zásadních problémů dneška a v souvislosti s tím opět zmíním skladbu Kill Yourself Live, která na stupiditu některých společenských jevů ukazuje zcela nepokrytě - textově i formou tragikomického klipu. I v tomto ohledu jedou Mudhoney stále na jednoduše srozumitelné společensky-kritické vlně, která může někomu připadat strašně zastaralá, málo intelektuální nebo bez hloubky, ale osobně se mi líbí právě proto, jaká je - bez obalu říká to hlavní a dostatečně polopaticky i pro blbce. Ostatně bavíme se tu o rocku, ne o opeře.

Ke všem těmto jistotám přidávám i nádherně a nápaditě zpracovaný futrál na desku, který zaujme nejen divokostí použitých barev (včetně nechutně modrého vinylu), ale i výřezem v kartonu a lehkým rébusem (na první pokus), jak se dostat dovnitř. Nahrávalo a míchalo se v Seattlu (Crackle & Pop studio), masteroval Bob Weston (Shellac) a výsledek leží přesně někde na hraně mezi hodně dobrou garáží a profi zvukem pro 21. století, což vidím jako velké plus, protože hrát si na underground by bylo stejně liché jako hrát si na pokrok. Asi už jste pochopili, že noví Mudhoney mi sedli hodně.