Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem si vybíral z nabídky promo nahrávek ruského labelu Satanath Records, padlo mi do očí i jméno řeckých death/doomers Humanity Zero. Ani nevím, jestli jsem je někdy v minulosti slyšel, nebo jsem někdy dřív narazil pouze na jejich jméno. Jisté je, že tato pilná smečka má za sebou pěknou řádku desek, o kterých se vyjma ortodoxního jádra zachmuřené scény mnoho neví. Humanity Zero nabízí syrovou stránku nejpomalejšího žánru s velkou dávkou death metalu obaleného scénickou hudbou. Album od alba se jejich hrubé hrany obrušují, přičemž poslední Proselytism je tím nejlepším a nejvyzrálejším dílem, co kapela, respektive hlavní persona a jediný původní člen, Dimon's Night, stvořila.

Řeckou scénu mám spojenou s nezaměnitelným aroma, které v sobě mají spolky napříč žánry. Humanity Zero tento element ve své hudbě postrádají. Svým naturelem nás zavedou o třicet let zpět do doby, kdy umírající nevěsta teprve zkoušela svoje hranice překračovat a udivovala svět přísným chladem a neskutečným žalem ve svých kompozicích. Proč píšu hned o legendě ranku, když je řeč o Humanity Zero? Protože je to nejjednodušší a místy hodně příznačné. Připadne mi, že si některé riffy Dimon's Night i vypůjčil. A jestli ne vědomě, zapracovalo podvědomí.

Ač Humanity Zero nehrají funeral doom, je tempo jejich kompozic hodně pomalé a atmosféra záhrobní. Nový pěvec, Dimon`s Nightův spoluhráč z deathových Misanthropy Apotheosis, Kydoimos, oplývá gurutálním growlem, který drásavým melodiím bez patosu dodává patřičně smrtící odér. Ze svého blátivého projevu neuhne ani o píď. Žádné zpěvy, žádné sbory… Jen murmur a občasný scream.

Zkraje mě odrazovaly symfonické vstupy hrané na klávesy. Po čase jsem jejich minimalistické hře přišel nejen na chuť, ale dokonce jsem si bez nich nedokázal skladby představit. Myslím si, že bez nich by kompoziční síla Proselytism byla poloviční. Je znát, že je Dimon's Night zaměřením spíše bubeník a zřejmě i klávesák, než kytarista. Právě strunové nástroje jsou slabinou Proselytism. Basa jako by nebyla a kytara drží linii a občas vykouzlí jímavý riff, většinou je ovšem pouze doprovodná.

Vrchol alba je přesně uprostřed. Skladba The God of the Bloody Tongue je naprosto nepůvodní, má však sílu posluchače doslova uhranout. Mrzí mě, že neustále poukazuji na originalitu, které dosáhnout není v dnešní době jednoduché dosáhnout. Z Humanity Zero sálá upřímnost a vášeň, pro což jsem schopný odpustit ledasco. Navíc s ohledem na vzrůstající kvalitu nahrávek, tuším, že by další deska mohla být ta, která vyvede Humanity Zero z průměru.