Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mortis Mutilati je francouzský podzemní sólo produkt jediného člověka, říkajícího si Macabre. Tuším, že vše nasvědčuje tomu, že se mládenec (nar. 1993) ukvapuje a sází jedno album za druhým. Nemluvě o dalších x-projektech a skupinách, kde se buď sám realizoval nebo alespoň nějak spolupracoval. Myslím, že je podobná kadence škoda, protože talent mu rozhodně nechybí.

Letošní lednová nadílka The Stench of Death je už čtvrtou nahrávkou v pořadí a představuje Mortis Mutilati v barvách depresivního blacku. Když jsem kývl, že si tohle promo vezmu, poslechl jsem si i starší nahrávky a myslel jsem, že mě omejou. Samá vata, klišé a prázdnota. Novinka kupodivu nabízí materiál nesrovnatelně vyspělejší a zajímavější. Milovníci totálního undergroundu se mnou nebudou možná souhlasit už jen s ohledem na čistější produkci a uhlazenější postupy, než tomu bylo na starších pokusech o black metal. Jistý je ale posun na všech frontách. Už nejde o takové peklo jako v počátcích.

Podle mě se Macabre vytasil s nejlepšími nápady hned na úvod desky. Otevírák Nekro s funkcí intra (nebo preludia chcete-li) je necelé tři minuty dlouhé akustické pohlazení. Skvostné kytarové vyhrávky doplňují jedna druhou a střízlivý klávesový podkres s menším doprovodem ženského hlasu songu moc sluší. Jen netuším, proč se tato skladba objevila na začátku a ne na konci, kde by dávala větší smysl, protože hned následující Echoes from the Coffin vtrhne poslechem Nekro uklidněné posluchačovi mysli jako flusanec. Skladba je více méně zajímavý depresivně blackový song s hysterickými vokály i ženskými sbory. Ale absolutně nesouvisí s úvodem. Zvlášť když se během skladby objeví sypačky, je po tiché atmosféře veta.

Akustické vyhrávky se pak objeví v Regards d'outre tombe a je jasné, kde jsou interpretovi zkušenosti a zručnost nejsilnější. Ano, právě akustika vytahuje celek z neohrabanosti a šedi podprůměru o kus výš. Ve zmíněné skladbě mě překvapí i basa, která většinou v rukou kytaristů stojí za pendrek a má roli jen tvrdit sound. Tady basa pod akustikou rozpohybuje amatérskou metalovou kompozici do příjemných výšin. Když se pak zapojí sóla, skladbám jakoby narostla křídla. Zároveň ukazují na prázdnotu, ztichnou-li.

Ke zpěvu nemám výhrady. Macabrův hlas je hodně dobrý. Umí zpívat i čistým hlasem, což nedělá často a spíš ho zakomponoval pod skřípavé skřeky. Těmi pak umí natahovat hlas do melodií i flusat jedovaté sliny.

Kámen úrazu je podle mě právě metalová stránka a zejména hrozná rytmika. Netuším, proč raději nevyužil nějakého hosta. Ona rytmika v blacku nemusí být kdovíjaká, nejedná-li se zrovna o Deathspell Omega, ale zdejší pokusy mi připomněly mé osobní opilé hrátky kdysi ve zkušebně na bubeníkův nástroj. Většinou to odnesly jen rozbité paličky nebo prasklý činel a pak můj ret. Hehe. Tady to odnese veřejnost, která se nechá nalákat na zajímavý obal, na kterém vidíme (asi) mrtvý pár na staré černobílé fotografii. Atmosféra z něj čiší jako z obálek od Travise Smithe.

Stopáž je nad schopnosti Mortis Mutilati. Padesát minut je standardní délka, ale The Stench of Death by prospěly nůžky a o dobrých dvacet minut desku zkrátit. S ohledem na věk interpreta bych řekl, že se ještě může vyhrát. Talent, jak jsem už napsal, mu nechybí. Ale určitě by všemu prospělo, kdyby ubral na kadenci, se kterou tvoří a počtu všeho, na čem se podílí. Na druhou stranu je to jeho věc a moje pak, budu-li to pak chtít poslouchat. The Stench of Death není deskou nijak zvlášť povedenou, ale místa, která jsem vykreslil, stojí za hřích nebo aspoň hříšek. Čas ukáže.