Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Albový návrat Negative Plane po deseti letech byl jedním z nejočekávanějších (nejen) z blackmetalového podhoubí. Před deseti lety vyšlo splitko s Rotting Christ a rok před ním předchozí deska Stained Glass Revelations, kterou jsem v oněch časech velmi uctíval. V mezidobí ovšem pánové nepropadli letargii a byli aktivní v dalších svých projektech. Bicmajstr Bestial Devotion se věnoval famóznímu spolku Funereal Presence, s nímž se prezentoval dvěma alby - The Archer Takes Aim (2014) a Achatius (2019). O Achatius jsme si navíc popovídali ZDE. Kytarista a vokalista Nameless Void zase pošpásoval v podzemně rockovém tělese Occultation, kde se stihl podílet také na dvou deskách, jmenovitě Three & Seven (2012) - psali jsme TADY a Silence in the Ancestral House (2014). Právě tyhle dva projekty bych ve vztahu k Negative Plane vyzdvihnul nejvýše, protože jejich svícny olizuje stejný plamen. To prostě musíte cítit! Ani sekerník Diabolic Gulgalta ale nezahálel a spolu s kapelami Agrath a Ominous Resurrection byl u tří nahrávek. A poslední pán do party, basák Thammuz, pro něhož bylo nahrávání The Pact... první oficiální deskou u Negative Plane, byl mezitím také u všeho hlavního v řadách Agrath.

Je jisté, že novinka v průběhu let vznikala jen velmi pomalu. Nameless Void se sám vyslovil, že až někdy v průběhu let 2015-16 začal přemýšlet nad hudbou pro Negative Plane, přičemž texty ještě byly otázkou daleké budoucnosti. Nadále tedy platí, že u této kapely je právě on hlavním textařem i skladatelem. The Pact... je koncepční album. Faustovsky koncepční. Právě v průběhu těchto let se v hlavě autora začal rodit příběh ovlivněný legendou z německého Regensburgu. Kterak se mistr a učeň vsadili o to, kdo dříve dokončí stavbu kostela, respektive mostu. Učeň se hladový po výhře zpaktoval s ďáblem a za odměnu pekelníkovi přislíbil duše prvních tří přejdivších po jeho díle. Ďábla však podvedl a poslal po mostě tři zvířata. Nameless Void ovlivněn tímto starým příběhem zauvažoval o tom, že prostředí kostela je pro kapelu jako Negative Plane tím nejvhodnějším. Vždyť i ďábel chodí do kostela, což se dá také volně přeložit ve vztahu ke kapele. Týpci jako Negative Plane v jeho svatých útrobách musí působit poněkud nepatřičně... Nové album ale nevnímejme jako nějaké vypořádání se s církví. Je to víc deska o partě různých lidí, kteří uzavírají faustovské obchody nebo páchají smrtelné hříchy. A je i o Negative Plane.

Po hudební stránce je novinka Negative Plane stále věrna archaickému a přitom technickému black metalu. Jeho podivné struktuře skladeb, jímž vévodí spletité riffy, psychedelie a podzemně okultní atmosféra. Negative Plane jsou disharmonici i epici v jednom, styloví svérázové. Sound The Pact... není čistší než u předchůdců, ale řekl bych, že až s novinkou došlo k jeho ideálnímu vyvážení. Třetí album Negative Plane po dvou předchozích Et in Saecula Saeculorum (2006) a Stained Glass Revelations (2011) se rodilo v Moonlight Mile Recording v New Jersey v zimě na přelomu let 2020 a 21. Tamtéž byl pořízen i mix nahrávky. Výraznou změnu zaznamenal zvuk kytar, který je špinavější a přitom výraznější. Může za to méně reverbů a více opravdové špíny nastavením mikráků ve studiu. Pánové nechtěli utopit kytary v efektech a víc místa tak zbylo pro vokály. U těch ovšem proběhlo efektů až až, hlavně u těch čistých. Osobně mám ze zvuku novinky velmi dobrý pocit. Nezní tak temně a obřadně jako její předchůdce, ale celistvěji. Možná víc profesorsky, ale tohle mi u Negative Plane vážně nevadí, mají to pod kontrolou. Novinka není nic odtažitého, klinicky mrtvého. Naopak, svým smlouváním s ďáblem doslova žije.

Z alba jde víc než ostatní věci heavy blackový naturel. Převažuje nad tím zlým a pekelným. Psychedelie a síla protichůdných riffů pořád vedou, esence zla je přítomna, ale více vědeckou formou. Alchymie myšlenek a zvídavosti v kombinaci s old schoolově pojatým metalem pro pokročilé, tak vidím a slyším The Pact... První skladba, která na desku vznikla byla úvodní A Work to Stand a Thousand Years. To bylo někdy v roce 2019. A protože rok 2020 byl v režii covidu, i Negative Plane bylo dopřáno více času hrabat se v riffech a ležet v textech. Dokončena byla skladba The Other Door, se kterou byly problémy ji dodělat. Stejně tak Poison and the Crucifix, poskládat všechny riffy dohromady byl vážně oříšek. A nakonec po všem komponování přišla chvíle pro texty. I ty nakonec zabraly jen pár měsíců, což byl vlastně docela rychlý proces. A pak jsou tu bicí. Zvláštní, specifické. I na novince je má na povel Bestial Devotion, ač původně kytarista kapely. A jako kytarista také pořád přemýšlí... Někde navíc vyhrabal fotku, která zdobí obal a která s celým příběhem The Pact... hezky souzní.

Album vyšlo na konci dubna, a tak bylo dost času na to jej zpracovat. Nenásilně, postupně a pomalu. A už úvod v podobě A Work to Stand a Thousand Years dá na pamětnou, jak staře a zároveň progresívně dokáží Negative Plane znít. Klasické heavy-blackové podhoubí doprovodí až sabbathovské pasáže, typické avantgardní trylkování nad jámou pekel a atmosférické pnutí do šířky. Se zvony a tympány. Vše je pořád jako by přehráváno v zaprášeném sklepním prostředí. Skladba názorně ukazuje styl kapely, který prošel zvukovými změnami, ale pořád si drží své nezaměnitelné fluidum. Undergroundová blacková psychedelie, všechny pavučiny sklepa a sporé osvícení chodeb do něj vedoucích. A ta starobylost, jako když se drolí zdi a samy tak vypovídají o svém paktování. S časem. Zbožňuji (ano) ty přechody rytmu a nálad kapely. Ten zpomalující u Poison and the Crucifix je přímo výstavní. Z chorého příšeří black metalu se přejde do houpavého tempa, jemuž dominuje vypravěč, výrazné riffy a pomalé bicí. Ty si nelze neužít. Následující chod Three Turns to the West je ráznější a přímější, ale samozřejmě zcela v levelu kapely. Žádné bohapusté ničení, ale pěkně rozebrané nástrojové vybavení, kdy se musí nechat všechno pěkně postupně vyznít a odkrýt karty. Dodat epiku, chorály a nechat vstoupit pekelného pána.

Obzvláštěním alba budiž krátká instrumentálka The Wailing of the Immured, kterou provází hostující violoncello. Takových předeher bylo na Stained Glass Revelations více, teď sáhli Negative Plane jen po jediné a dále se album odehrává v šesti klenutých a patřičně košatých kompozicích. Even the Devil Goes into the Church je pro koncept novinky až výmluvný název skladby a opět se čaruje s tempem, atmosférou a Voidovým kázáním. Někde jsem si přečetl, že Negative Plane jsou takoví Led Zeppelin black metalu. Tohle označení se mi líbí, je vážně trefné. The Other Door začíná jako kouřová balada, aby pak kopla přes práh dveří kýbl se sazemi a rozehrála poměrně intenzivní kus staré blackové pravdy. Závěrečná And So It Came to Pass je víc než čtvrthodinová exkurze časem. Tam, kde takoví Darkthrone smrdí na sto honů starým black punkem, Negative Plane provoní místnost epikou komplikovaných riffů a jejich archív se až dojemně zachvěje pod příjemnou chvilkou nostalgie. Je v tom i kousek doomu, prostě podzemního metalu, který se tváří víc magicky jak skutečně ušmudlaně. Užít si závěr alba je potvrzením, že The Pact... je znovu záležitost první jakosti. Radost roku? Bezesporu jedna z největších.

Ačkoliv dál nosím a budu nosit výjimečnost alba Stained Glass Revelations hluboko v sobě, přítomnost novinky není ničím jiným než událostí, a její rozbor a pomalé vtáhnutí do příběhu také takto vnímám. Jako svátek a odměnu těm, kteří vyčkali. Negative Plane se posunuli o krok dál a tento krok je velmi povedený i přitažlivý zároveň. Je to opravdu radost poslouchat. Tu s citem zahranou heavy blackovou magii jako výbornou příležitost si zahrát se samotným ďáblem.