Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rakouské elektronické duo se svou čtvrtou deskou. Zase trochu jinak, stále ale velmi intenzivně a rozeznatelně. Dvojice, která především svou druhou deskou Trialog způsobila průlom na elektronické scéně a velmi příjemným způsobem překvapila svou živou prezentací. Jejich muzika je naživo odehraná se živým bubeníkem, což je velmi dynamická věc, která dodá tvorbě elektronické kapely jiný rozměr. Živější a v mnohém strhující. My si dnes připomeneme jejich zatím poslední počin z minulého roku, který do sebe opět pojí chill-wave i agresivní klubové rytmy.

Když jsem před několika lety (konkrétně rok 2015) šel od hlučících Kasabian na jinou scénu, menší, kde mělo vystupovat neznámé duo HVOB, netušil jsem zatím nic. Z hustého dýmu se začala valit neskutečně chytlavá taneční muzika, jaká dostala lidi do kolen. Kam jsem se podíval, tam někdo tančil a užíval si to. Byl to festival Colours of Ostrava a tahle dvojice z Rakouska byla takové menší zjevení. Na tomto festivalu jsem na to už zvyklý, podobným způsobem mou osobu uhranul například i Dub FX, světoběžník s pedály pod nohama, ale to je jiný příběh. HVOB tenkrát vsadili vlastně na to samé, na co tak nějak sází dodnes. Živý bubeník, hrající taneční rytmy a dvojice Paul Wallner + Anna Müller za pultem. Něžný a křehký hlas Anny, který proplouvá melodickými kompozicemi HVOB v kontrastu s výbornými hybnými pasážemi, které ustřelí střevíce.

S druhou deskou přišla kapela o dva roky později a propojila svoji muziku s kytarou a hlasem Winstona Marshalla. Vznikl nový tvar, dle BeatRoute "moody atmosphere and guitar-led dance music". Deska ale neměla tolik tanečních věcí, rytmu se však nevzdala, jen zpomalila a začala se zaměřovat na kooperaci kytary a elektroniky. Propojila dva druhy hlasů, Annin a Winstonův do jednoho celku. Ne všude, ne stále, jemně, lehce a velmi působivě. Přesto deska Silk už neměla tak silný efekt jako její předchůdce. Nebylo to tak, že bych se o dvojici a její tvůrčí vlohy obával, jen to bylo tentokrát jinde než minule. A těšil jsem se, kam to posunou příště. Příště nastalo minulý rok a já jejich Rocco poslouchám velmi často. Kam to tedy dvojice posunula?

Her Voice Over Boys (jak zní oficiální překlad jejich názvu), svým způsobem feministicky laděné názory, nějaké vybočení, návrat, změna. Prostě Anna Müller se vším, co k ní patří. Ona je ta hlavní postava, která skládá a tvoří – Paul pak ve studiu dolaďuje a „usměrňuje“ její umělecký tok. Něco už je za nimi a něco je tu právě teď. Jejich čtvrtá deska je částečně zpět u druhé a částečně tam, kde byli na třetím albu. Bez propojení kytary, opět jen s Anniným hlasem, stále stejně melodičtí a temní. Klidní. Ale jen do určité míry. Deska začíná nádherně, velkolepě (2nd World). Eraser to poprvé rozpumpuje, velmi příjemná taneční věc, deep house v jejich podání je velmi návyková záležitost. Pak se dostaneme přes Bloom, který proplouvá kolem mysli v krásném zasnění mnoha hlasových ozvěn a lehkém rytmu. Pak začne ona nepokojná agrese, která vystřelí jako rána z kulovnice. Ostré techno, industriální okolí, na osm minut roztažená klubová hymna. Tady začínají HVOB panovat, udávat tep. Dokazují, že mají na to udělat tvrdou a rychlou skladbu, která do toho šlape až pod podlahu (poslední minuta této skladby se s tím fakt nemaže).

Návrat k tanečním pasážím je až v sedmé skladbě Panama, zmínil bych pak ještě Kante, která jako poslední vrací HVOB na parket a nechá trochu zadunět. Zbytek desky se nese v chill-outovém duchu, který ukazuje dvojici jako nadané tvůrce nálad, podprahových rytmů a zajímavých syntezátorových ploch. Zajímavostí, kterou bych tady vyzdvihl a zmínil, je fakt, že HVOB vydali svou čtvrtou desku se stopáží 1 hodina a 21 minut. Což je v dnešní době malý zázrak. Ten samý, o jakém jsem se zmínil v recenzi na Paulu Temple a její debutovou desku Edge of Everything. Dnes se už prostě nevydávají na elektronické scéně dlouhé desky, což je poměrně smutný fakt a trend. Anna ale dokázala složit třináct poměrně dost slušných tracků, které neomrzí, ačkoli bych některé zkrátit určitě dokázal (a kouzlo desky by určitě touto ztrátou nevyprchalo). Je otázkou, zda stopáž některých skladeb považovat za slabinu, či nikoliv. Poslechů mám za sebou dobrých padesát a zjišťuji, že jakmile už se začínám trochu nudit, HVOB přeladí na ostřejší notu a je na co si protáhnout údy. 

Takže si vlastně není na co stěžovat. Zvukově mi deska nepřijde nijak přeřvaná, posloucháno v bezztrátovém formátu, nikde nic neprská a z ničeho nemám špatný pocit přehulených pasáží.

HVOB vydali v minulém roce velmi dospělé dílo, které s klidným srdcem rád doporučím všem nadšencům do zajímavých elektronických desek. Je v tom minimalismus starších Underworld (kteří mnoho let vydávali výborné věci se stále stejnými nástroji a zvukem, což mi přístup HVOB připomíná a je mi to sympatické), progrese tak akorát, velmi čistý a rozpoznatelný zvuk a styl. Vlastně je to další důkaz toho, že výborné elektronické desky se stále ještě vydávají a že od nás nevznikají nijak daleko. Především ale, že je stále co poslouchat a objevovat. Ať už jste na HVOB narazili poprvé nebo ne, pak pokud vám tato deska unikla, pusťte se do ní.