Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Iamthemorning - Lighthouse

IamthemorningLighthouse

Jirka D.28.9.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Album Lighthouse je skutečně zajímavým počinem, který sice nevím, jak budou hodnotit přísní posluchači klasické hudby, ale fanoušci prog rocku, hledači v katalogu KScope a ctitelé Storm Corrosion budou spokojeni.

Ruská formace Iamthemorning vznikla v roce 2010 jako duo zpěvačky Marjany Semkiny a hráče na piano a klávesové nástroje Gleba Kolyadina, který byl v té době studentem petrohradské konzervatoře. Jako duo fungují dodnes, ale co do počtu hostů a hostujících těles se desku od desky rozrůstají. Aktuální album Lighthouse je třetím v pořadí a je to právě toto album, s nímž o sobě dali vědět zatím maximálně úspěšným způsobem.

 

Iamthemorning bandVšechno to začalo první společnou deskou ~ (2012), vydanou vlastními silami a odhalující jejich zvuk stojící na základech chamber music a vzdáleně snad i prog rocku. Toho rocku u nich ale cítím méně a vliv komorní hudby a logicky i Glebova vzdělání mi přijde mnohem silnější. Už druhé album Belighted (2014) vyšlo s žánrově silným vydavatelem v zádech (KScope) a pro kapelu znamenalo otevření dveří do úplně jiného světa a dříve možná netušených možností. Bicí na desce jim nahrál Gavin Harrison (Porcupine Tree) a album jako takové se stalo vstupenkou na společné tour s Riverside, Árstíðir a Gazpacho na podzim roku 2015.

 

1. dubna letošního roku vychází zmíněné album Lighthouse, na němž se opět představuje Gavin Harrison v pozici bubeníka, baskytary se chopil jeho kapelní spoluhráč Colin Edwin, zpěvu se v jedné skladbě ujal Mariusz Duda. Na albu hostuje rozsáhlá dechová sekce, smyčcová sekce, pěvecký sbor Perezvony pod vedením Larisy Yarutskaya, a to vše po producentskou taktovkou vůdčí dvojice Marjany a Gleba. Pět měsíců na to, 1. září, nahrávka zvítězila v kategorii „album of the year“ v rámci ankety TeamRock’s 2016 Progressive Music Awards.

 

Zní to jako pohádka? Možná ano, možná ne.

 

Pravdou je, že ukočírovat tohle spektrum hostujících muzikantů chtělo skutečného muzikantského ducha. A ten tu je, mimořádně silný. Barevná paleta nahrávky je široce otevřená, vytváří jak epickou atmosféru filmové hudby, tak šikovné prog rockové kapely (Too Many Years), ale stejně tak i dojem něčeho umělecky kultivovaného, s čím se fanoušek rockové muziky nesetkává často (Sleeping Pills). Právě toto prolnutí světa kytar (s nadsázkou řečeno, na nahrávce téměř nejsou) a světa „hoch music“ mi v mnohém připomíná snahy některých kapel z konce 60. a z počátku 70. let, které tehdy - mnohdy velmi dobře - posouvaly rockovou hudbu směrem k umění. Za všechny jmenujme The Moody Blues a jejich fantastické album Days of Future Passed (1967).

 

Přes všechnu tu nástrojovou pestrost a složitost je ale určujícím elementem nahrávky piano (což snad po výše uvedeném nikoho nepřekvapuje), mnohdy ponechané samostatně, pouze v pěveckém duelu s hlasem Marjany Semkiny. V tomto ohledu nelze nezmínit skvělý úvod titulní skladby Lighthouse, která se následně rozvine do čarokrásné melodie zvýrazněné akustickou kytarou a hlasem Mariusze Dudy. Jednoznačně jeden z vrcholů alba.

 

 

Pokud bych měl hledat slabá místa, nacházím jedno a je jím paradoxně Marjanin projev, který většinu desky funguje výborně, ale v nemnoha pasážích tomu tak není. Není to o tom, že by Marjana nebyla dobrá zpěvačka (bezpochyby je), ale jde o to, že hudební stránka alba je hodně vysoko a pro rovnocenné partnerství by bylo třeba zpěvačky skutečně excelentní. Anebo svérázné. Umím si představit Björk, která by skladby Libretto Horror či Chalk And Coal zvládla určitě zajímavěji. Ale je mi jasné, že zpěvačku typu Björk nelze najít na každém rohu. Naštěstí míst, kde lze cítit menší nepoměr mezi vokální a instrumentální stránkou, je málo - Marja se buďto drží relativně civilních poloh a nebo je prostě obklopena složitějšími aranžemi a vícero vokálními stopami. Jenže pocit, že vymyšlené hudební rozvernosti (a Gleb je rozverný pianista) by si žádaly rozvernější pěnici, prostě občas mám. Album Gling-Gló (1990) mě prostě zhýčkalo, vím to.

 

Ať tak či onak, album Lighthouse je skutečně zajímavým počinem, který sice nevím, jak budou hodnotit přísní posluchači klasické hudby, ale fanoušci prog rocku, hledači v katalogu KScope a ctitelé Storm Corrosion (i tahle asociace asi někoho napadne) budou spokojeni. Podobně ambiciózních a přitom bravurně zvládnutých desek nevychází do roka mnoho. Spíš bych řekl, že skoro žádné.

 

Iamthemorning band


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sollozzo / 4.10.16 12:47odpovědět

Pro mě nový objev - když jsem sledoval plakáty z Barcelonského Be Prog!, kde byli psáni celkem velkým písmem, říkal jsem si, co to je za divnokapelu. Poslech jsem a říkám si, že od Wilsonovo HCE mě nic tolik nechytlo. Piano je tak blízko klasice, jak to jen jde. Zpěv v horních polohách mi připomíná Kate Bush, ale jinak je to velmi originální hudba. Navíc Gavin Harrison je taková ta pověstná třešnička - kdo zabloudil do Fóra Karlín na Crimsony, ví o čem mluvím. Za mě 90%.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky