Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ihsahn - After

IhsahnAfter

Sorgh22.3.2010
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Druhý fantastický zásek přichystal seňor Ihsahn a potvrdil svoji pozici, ze které nikdo není s to ho sesadit. Zrání dobrého vína, tak bych jeho současnou kariéru asi viděl.

Nemohu jinak, jako vlákno se mými postřehy vine Ihsahnova kariéra. Nepřeslechnu, když se něco ukutí, oko nepřehlédne novotvar. Jako v případě loňského majstrštyku projektu Ihsahn, After. Nic jsem tehdy nevyhledával, bylo před Velikonoci, deska se uráčila přijít jaksi sama a ihned spustila bandurskou. Snad už od Ihsahna nelze čekat žádné přemety vzad, žádné odmítnutí minulosti a přijetí nového učení. Tak jako na předchozím angL. se umělec šine vpřed jasně daným stylem, který již jen dopiplává a leští glazuru.

 

Stále tedy jde o tvrdý metal, který se často jeví hodně schizo, čemuž na mnoha místech napomáhá umělcův typický hysterický projev. V protikladu k tomu jsou komorní kompozice jako např. Austere, titulní After či částečně i závěrečný hymnus On The Shores, které jsou zamyšlenou a zkliňující etapou poměrně nervního závodu. Ovšem i zde dojde chvílemi k tvrdícím komponentům, které jasně vyjádří kontrast mezi poklidným meandrem toku a divokou peřejí. Z větší části desce dominuje střední tempo, které má ovšem tu moc postupně udusat náznaky opozice a paniky. Komu se úleva nedostaví, nezbývá než vyčkat zklidňující pasáže, kterých je i v těch tvrdších kusech hned několik. Strach postupně přejde a nastává úžas z odhalení portrétu.

 

Tahy štětce jsou ozvláštněny hostujícím saxofonem, který skladbám dodává vnitřní smutek a melancholii. Jde o poměrně ponurou desku v porovnání s předchůdci, ale krásnou. Je třeba se ponořit, zachytit jednotlivé prameny zdánlivě neharmonických myšlenek a uplést šikovnou pomlázku, která již zná svoji povinnost. I já se poměrně rychle zhostil funkce mydlícího šílence, i když čas vzkříšení Krista tenkrát ještě zdaleka nenastal a vajec bylo pomálu. Je třeba vědět, s kým máme tu čest. Už při prvním spouštění alba jsem se třásl nedočkavostí a radostně tahal manželku k přehrávači. Ale zatímco já se spokojeně uvelebil a nechal se konejšit porcí ryzího kumštu, žena nedokázala situaci pochopit a za dobromyslného láteření zmizela neznámo kam.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 20.10.12 9:27odpovědět

Pro mě vrchol tvorby ex-císařpána, dokonalé album. Mám rád i novinku Eremita, ale občas z ní cítím až mnoho techniky na úkor duševní mystiky :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky