Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z mého pohledu si dnes představíme tak trochu jiné Jesu. Z druhé strany jsem tuhle nahrávku nikdy nevnímal, protože Kozelekova tvorba je mi vzdálenější, než bych si mohl přát. Ale protože si to nepřeji, půjdeme na to čistě pragmaticky. Oba pánové se nepotkávají poprvé, ale jejich přátelství pojí víceletá historie. Ta první oficiální se datuje do roku 2009, kdy Jesu nahráli EP "Opiate Sun" a o vydání se postaral Kozelekův label. Tento pán pak po pár letech na oplátku nahrál coververzi skladby "Like Rats" od Godflesh a několik dalších dostaveníček a vzájemných přihrávek ještě následovalo. K definitivnímu dotažení spolupráce došlo letos zkraje roku a výsledkem je první společné album.

To pojí Broadrickova záliba v typicky těžké kytaře, která umí svým soundem namalovat sluníčku záda a kapuci na hlavě, a i když je venku jasno, tak do kaluží pod oknem chčije rezavá voda a mlha pod polštářem je stejně hezká jako mokrá a nepříjemná. Tuhle, už tak podivuhodnou zálibu pronásleduje Kozelekova prostořekost, který komentuje vše možné i nemožné a dodává tak Broadrickově hudbě maximální množství textu, čímž v klidu trumfuje všechny dosavadní desky Godflesh a Jesu dohromady. Jistě zajímavost, ale také dobrá příležitost jak si nechat rozbolet hlavu. Tento chlápek zkrátka jen tak hubu nezavře a někdy bych si skutečně přál, aby tomu tak bylo.

Bradrickovy hradby se šeří stejně jako vždycky, když meteoradar hlásí změnu počasí a očekávaný orkán stejně nikdy nepřijde, protože se někde vzadu na obloze zase vyjasní. Spolu se Sun Kil Moon je trošku těžké všechny ty mráčky a kabonění nad sebou sledovat, protože Kozelek vyprávět, křičet a šeptat prakticky nepřestává. Právě o tom tahle kooperace je, o tom ostatně žádná, ale někdy je to vážně za hranou a chtělo by to trošku proluftovat. Jinak se zde, vedle typických rysů Broadrickovy jesuovské dominance, sešlo také pár experimentálněji laděných kousků, což není žádný div, neb těmto byl Justin vždycky nakloněn a neměl s nimi sebemenší problém. Neseme se na vlnách shoegaze, post metalové vřavy, která je střídána těžší elektronikou plnou chmur a dojde i na folkaření, což je tak nějak logické. Album následuje hrstka hostů, většinou doprovodných vokalistů, ale jejich příspěvky desku výrazně nemění, jen drobně cukrují a dokreslují.

Nahrávka jako taková je dlouhým zvukovým experimentem, který si své místo obhájí, ale kterému by také slušelo více střízlivosti a klidu, než se mu skutečně dostává. Mysl odpočívá jen zdánlivě a v jádru je vlastně pořád v pozoru, což je u Jesu nezvyk. Mimořádně aktivní Kozelek umí slušně zazpívat a popohnat album vřelým směrem, stejně jako svým kadenčně přestřeleným mluveným slovem utopit v letargii, což není úplně dobře.

Ve výsledku si pánové rozdělili své role poctivě 1:1. Spravedlivé, ale zároveň ne úplně dramaturgicky šťastné, neboť se ke slovu dostává i (jistě nechtěná) křeč a zbytečná přeplácanost. Inu, je těžké vstřebat tak hlučné ticho a nechat se vést poutavým příběhem, který opravdové kouzlo po své cestě bohužel někde poztrácí. Čest výjimkám jako je například vyklidněná věcička "Exodus", kde se zaskví snad všichni, včetně hostů. Celkový dojem je však mírně pokřivený a tento experiment mě do budoucna nejspíš nechá chladným.