Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Produkty z dílny Immolation mám rád a je mi docela jedno, že už dlouho nepřináší nic objevného.  V tomhle terénu se dá už jen těžko vyjet nová stopa a myslím, že fanoušci Immolation by nějaký žánrový odklon těžko rozdýchávali. Alchymie kapely funguje skvěle, což je vidět na živých vystoupeních. Vždy usměvaví, příjemní, v určitém protikladu k těžké muzice, kterou dělají. Jejich hudební styl je sevřený, úsporný a přesto v něm vnímavý jedinec najde krajinu silných emocí, což je případ i jejich nového alba.

Acts Of God má číslovku jedenáct. Úctyhodný počet řadových alb, ve kterých je možné odhalit různá období charakterizovaná odlišným zvukem, náladou i kvalitou. I když uznávám historickou důležitost Immolation v každém z nich, tak nejblíž mám asi k posledním třem čtyřem deskám. Zásadní je pro mě temná, dusná atmosféra, ze které se nenápadně vynořují zvláštní, skoro až industriálně znějící melodie. Nebo spíš jen krátké motivy, jež se na krátkou dobu objeví nad hustou hladinou a zase padají zpět. V tomhle bylo doteď na vrcholu album Atonement, ale Acts Of God z tohoto pohledu nezaostává.

Hned vezmu vítr z plachet všem, kteří hodlají hudrat nad stále se opakující drtičkou, která nic nového nepřináší. Ano, je to tak. A stejné to bylo i minule. Díky tomu však máme jednu životní jistotu, které bychom si měli vážit a říkat si, že je vše jak má být. Ze subjektivního pohledu co mě trápí u mnohých jiných, tak tady vůbec ne. Immolation se pro mě zastavili v tom pravém momentu vývoje a buď by se museli změnit v něco docela jiného, což asi nikdo nechce, anebo se obrátit do minulosti a znovu nasadit svoji primitivnější tvář. Mlít současné osivo mi přijde mnohem lepší. Acts Of God je opět temné album. Momentů, kdy se kytarové sólo odhodlá zdolat vzácný vrchol je pomálu, převládají temné a hlubinnější vyhrávky. Rytmicky je to povědomě homogenní hmota, ale časté nápady jsou jako neposedná chapadla šmátrající do okolí. Kytary na mě v některých pasážích působí jako nějaké horny troubící z klesající oblohy, a to pak není daleko k myšlenkám na mytickou apokalypsu. Immolation se opakovaně doznávají ze své nehynoucí lásky k prznění biblického mýtu a tahle věrnost se cení. Jedním z klíčů kromě atmosféry, které vedou k silnému dojmu, je kompromis mezi rychlostí a volnějším tempem. Často slyšíme, že rytmicky se valí na plný plyn a přesto se hlavní motiv líně převaluje na povrchu, kde si jej můžeme bez obav doslova osahat. Z krátkých riffů vzniká kaleidoskop minipříběhů tvořících ucelený sborník démonických žalmů.

Je vidět, že kapela věkem neměkne, drží stavidla technické brutality a ani na hlasu Rosse Dolana není znát ta nejmenší únava. Duet, který vede se svou basou je apokalypticky podzemní, silný a nekompromisní. Podporuje monolitické vyznění skladeb a platí, že bez jeho hlubinné deklamace by Immolation nebyli tak přízračně podladění. Co mě taky těší je to, že se na obalech od desky Atonement snad už trvale zabydlelo staré, původní logo. Modernistický přístup deklarovaný jednoduchým a fádním nápisem mi nikdy nešel pod vousy, a tak vítám tradiční ostrý nápis. Slouží jako varování, že obsah není pro každého a falešníkům se můžou na prdelích objevit stigmata.

Dost tlachání. Acts Of Gods je sakra dobré album s šarmem golema. Těžký, hutný masakr protkaný krátkými sóly, to vše komentované záhrobním growlingem. Patnáct ostrých hřebíků může být na jeden zátah trošku náročné, ale proč ne? Hlavně, že člověk ví co kupuje a není ošizen.