Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro IMMOLATION mám zvláštní slabost. V dobách jejich počátků jsem je bezvýhradně uctíval a miloval jejich bezbožně surový death metal, pak jsem je na pár let ztratil z dohledu, protože mi moc nevoněla alba „Here in After“ a „Failures for Gods“. Když jsem ale uslyšel „Unholy Cult“, opět jsem nadšeně hltal každý jejich počin. Zejména pak „Harnessing Ruin“ mě do teď dostává do kolen. Avšak přestanu si zde vylívat srdíčko a přejdu rovnou k čerstvé náloži technické brutality „Kingdom of Conspiracy“.

Už dlouhé roky neměnná sestava v čele s parádním growlingerem Rossem Dolanem nabízí vzácně vyrovnanou diskografii nadprůměrných alb a ani letos tomu není jinak. IMMOLATION poznáte na sto honů a přesto, že už nejsou žádnými mladíky, přichází opět se svojí typickou surovostí, která je sice mladou konkurencí dávno překonána, ale v žádném případě neřadí kapelu do starého železa.

Album je napěchováno hity, což je v rámci death metalu spíše netypické, ale v žádném případě nemyslím stadiónové halekačky či rádiové popěvky. Jsou to zabijácké vypalovačky, které posluchače umí strhnout. Nicméně nepředbíhejme.

Album rozjíždí titulní „Kingdom of Conspiracy“. Disonantní riffy a na to naroubovaná sóla s úchvatnými melodiemi, poháněny technickými, ale dostatečně brutálními bicími, přesvědčí posluchače, aby ustal v jiných činnostech a věnoval se pouze soustředěnému poslechu. „Keep the Silence“ v pomalejším tempu nutí přemýšlet o zajímavém textu, ve kterém Dolan zpívá o korupci, o moci chtivosti těch nahoře a hlavně o davu, který se schovává za mlčení a odpoutává se od pohlížení na vše kolem něj. „Indocrinate“ je oním zmíněným hitem, ve kterém se dočkáme toho nejlepšího, co IMMOLATION dokáží. Tedy dech beroucí techniky, zuřivosti a zároveň jímavých sól. „God Complex“ je parní válec. Nemá cenu rozebírat song po songu. Deska „Kingdom of Conspiracy“ je pěkně vyrovnaná a zápory, které ještě zmíním, nejsou skladatelského formátu. Zde nemohu kapele vytknout nic.

Prvním mínusem a asi i podstatným je zvuk nahrávky a hlavně bicích. Jakkoliv je Steve Shalaty opět ve formě a jeho technika nemá chybičku, zvuk jeho nástroje rovná se pleskání automatu. Moc mi ani nesedí moderní zvuk, který je sice těžkotonážní, ale nějak mi nepasuje právě k IMMOLATION. Ani Rossův murmur nenabízí ďábelskost a dechberoucí řev, který jsem v minulosti doslova hltal. Působí unaveně a sterilně. Jen doufám, že to není věkem a na další desce se projeví opět ve formě. Stejně tak na minulých deskách byla vždy nějaká perlička, díky které jsem se k těmto deskám rád vracel. Připadne mi, že přes prvotřídní nápady je novinka takové akademické školení bez démonického potenciálu. Takže jak se k desce postavit? Myslím, že až čas se ukáže pravá podstata této fošny. Zatím nadšený dávám palec na horu, ale s váhavým pokýváním fanouška, který IMMOLATION poslouchá opravdu dlouho a ledasco už ho nepřekvapí a neposadí na zadek.