Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kulatá, předpubertální kráska a oslavenkyně ukazuje, že legenda rozhodně nežije jen ze své pověsti. Letos došlo k další erupci rozpáleného magmatu a je potřeba se mu postavit. U mě je to jasné, Atonement se stala mojí srdeční záležitostí, fakt mě baví a sympatie nehasnou.

A to byly moje pocity z jejich nahrávek doposavaď rozporuplné a nevyhraněné. Vadilo mi hlavně to, že desky byly zakaleny špínou zahuhlaného a utopeného zvuku, který k nim už tak nějak patřil. Což beru, ale u mě se tím pádem neprobouzel apetýt k dalšímu poslechu. Aktuálně se však mnohé změnilo. Ještě to není křišťál a asi nikdy nebude, ale už se v zakaleném jantaru dá zahlédnout stín pravěkého komára.

Po letech došlo ve stabilní sestavě ke změně, odešel kytarista Bill Taylor a nahradil ho Alex Boux, který toho má na triku už hodně. Pamatovat si ho můžeme třeba z Incantation nebo Goreaphobia. Jinak je vše při starém a Immolation s chutí vypravují.

Na CD ještě čekám, je na cestě, proto zatím jen mp3. I s tak malou zkušeností mi zvuk přijde ucházející, zjevují se detaily a do skladeb je vidět. Immolation zpřístupnili svoje technické dovednosti a rázem získávají zasloužený obdiv. Vpravdě zabijácky jako nakažená krysa tu navíc hlodá nemocná atmosféra, nahony vzdálená představě dětského pokojíčku a spokojených rodičů nad alžírskou kávou. Skladby se převážně nesou ve středním tempu, v tomhle se Immolation cítí nejlíp a není třeba to měnit. Výjimkou jsou stylové bubny, jejichž rychlost jde sledovat snad jen mrkáním očí.

Struktura těchto jedenácti nesvatých hostií (na CD je navíc znovunahraná skladba Immolation z debutního alba) je tak pěkně čitelná a přehledná. Motivy jsou jakoby vtesány do kompaktního masivu, nezbývá místo pro cinkrlátka, fáborky a podobné nesmysly. Krom vzácných okamžiků se tak spolu s kapelou převalujeme v agónii těžké metalurgie. Člověk, tedy posluchač, který je vystředěný z epicentra dění, je rád, že zůstává opomíjen, nenachází se ve víru této surové technologie a hraje roli tichého pozorovatele. Z povzdálí je možné sledovat a užít si hezky zřetelný rozdíl mezi hlubokým balastem a výraznou hrou hlavní kytary. Sympatické je, že rytmický kytarový základ nezůstává jen opěrným štítem pro sóla, ale projíždí chmurné melodie, ze kterých upřímně zebe.

V této konstelaci nejde než propadnout géniu skladatelského střeva, které sešroubovalo všechny nápady do této pragmatické kolekce. Album je svým způsobem silně melodické, krása je ukryta v šeru nesvaté temnoty, která na nás pokukuje z pod zarostlého obočí. Z každého záhybu čiší zkrocená technika, vyhranost a fluidum nadčasovosti. Nad pointou sdělení převládla nekompromisní forma, která mu zajišťuje nesmrtelnost a přední místo v diskografii Immolation.

Nejde jinak než sklonit hlavu před dílem velikánů.