Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jistá je jedna věc. Immortal si nechali dosavadní vlakovou soupravu bez lítosti odejet a nastoupili do jiné. Pravda, ta se šine vpřed chvílemi po paralelních  kolejích, ale ta nekompromisní výhybka pár kilometrů zpět je přeci jen nasměrovala do jiného údolí, ze kterého jsou ty stejné homole vidět z odlišné perspektivy. Stihli tak svoji razantní metamorfózu ještě před příchodem nového milénia, chtěli být rychlejší než čas. Možná se to dá nazvat pokrokem a zráním, možná jen Abath neunesl Demonazovi slzy a uvolil se zpřístupnit dosavadní tvorbu masám, zástupům.

Album At The Heart Of Winter představuje začátek nové epochy v historii Immortal. V prvé řadě došlo k zavržení domácího studia Grieghallen v Bergenu a místo toho se skupina upsala švédskému Abyssu. Na zvuku je to výrazně znát, se starým UG odérem je třeba se rozloučit a Immortal od této chvíle zní vybroušeně, nabušeně a světově. S vlastním hudebním přerodem bohužel došlo i na změnu loga, to staré a poctivé bylo zavrženo, aby se od nynějška na deskách objevovalo nové, lehce „heavymetalové“. Tato změna mě osobně hodně mrzí, za ty roky jsem si na starou a rozteklou kresbu zvykl a nové logo mi ve srovnání s ní připadá tupé a zbytečné. Taktéž obálka doznala zásadních změn a místo trojportrétu mocných a ukrutných tamního ledového světa na nás zírá fantastická krajinka, hodná tak tvorby Hammerfall či Rhapsody. Ale co už včil, k muzice.

Album naštěstí obsahuje takovou náplň, která nezdevalvovala podobně jako „doplňkové služby“ a poskytuje porci poctivé a dobré muziky. Již stabilní sestava Abath – Demonaz - Horgh zplodila nadmíru kvalitní desku, která nemá důvod se nějak sklánět před svými předchůdci ani ostatní konkurencí. Je pravda, že došlo k jistému vyměknutí, které zajisté vedlo k odlivu ortodoxních fanoušků. Avšak odliv bývá vyvážen přílivem a tak si Immortal našla spousta jiných posluchačů, toho bych se nebál. Vskutku, zeptám li se lidí alespoň trochu obeznámených s touto problematikou, většina vypálí jako první desku At The Heart Of Winter.

Blacková fazóna je zde stále hlavní nosnou páteří, jen je obalena vazivem výrazných melodií. Nejde ale o žádné cajdáky hodné německých symfoniků, ale o poctivý, stále tvrdý a melodikou silně načichlý metal. Svůj prostor dostaly kytary pro svá sóla, která se tahají jako pentle mlhy po úbočích hor a mají největší podíl na atmosféře. V některých skladbách si až říkám, jestli tam chlapi netýrají harfy, tak silně ty zvuky působí, jakoby někdo silou celého zápěstí krotil struny na palec silné. Celou desku otevírá výborná Withstand the Fall of Time, která od počátku navozuje fantastickou představu ledového království, bez surovostí předchozích let. Představuje nám chlapíky přibližně v té pozici, ve které je známe v následujících letech, tu a tam s malými odchylkami. Tedy coby melodické manekýny v negližé s nezbytnými bodci a zlou čmáranicí na tvářích. Stále napůl v blacku, napůl již trošku jinde a heavy. I následné vály bez rozdílu splňují kritéria daných posunů a jsou jasnými představiteli nového snažení, netřeba je rozpitvávat zvlášť. Místy by to byla už v podstatě nuda nebýt občasných akustických pasáží, v nichž bych tušil onu již zmiňovanou tyranu harfy.

Vyzdvihnout je ale třeba titulní At The Heart Of Winter, jež je uváděna na scénu zcela nečekaným introidním entrée, které má k dosavadní tvorbě Immortal tak daleko jako Vlastimil Brodský ke gore tématice. Je mohutné, silně melodické a považte, místy i KLÁVESOVÉ!! Až vzlínající skřehot napoví s kýmže to máme opět tu čest, ale to už se skladba převalí do brázdy následného směřování nesmrtelné produkce. Jde o song první třídy, zde vůbec nejde o nějaké styly, ale o skvost metalu obecně.

Pravdou je, že ve své době mě tahle deska silně ovlivnila a bylo mou nejmilejší. Postupem času se ovšem kloním k názoru, že období true, pure a fucking black metalu mě oslovuje víc.