Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Immortal - Diabolical Fullmoon Mysticism

ImmortalDiabolical Fullmoon Mysticism

Sorgh18.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: První úsvit zimní noci se vyvedl. Trpí ještě dětskými spalničkami, ale při pohledu do dáli je horizont kvality a originality již jasně vidět. Jedni ze starých a pravých vystrčili drápky.

Dávný rok 1992 byl té dobroty, že zplodil první plnokrevnou desku rodu Immortal, čeledi obratlých, podčeledi zle zmalovaných, sveřepých. Na její zakoupení si ještě živě vzpomínám, bylo to někdy v roce 2000 v Bontonu na brněnském Svoboďáku, za poměrně slušnou cenu, tehdá nějakých 300 kč.  Bylo to promyšlené sáhnutí do historie skupiny, která si mě získala svojí pozdější tvorbou. Fascinace byla natolik silná, že koupě jejich debutu se jeví jako ryzí povinnost.

 

Sbírka Diabolical Fulmoon Mysticism (vemte si už ten název, prostě geniální obskura) vhání studenou frontu do našich domácností a sráží rozpínavou teplotu hodně pod naši teplou nulu. Pláně, chlad a ojíněné lesy plné záhadných bytostí, duchů zimy chcete li, to je nevyčerpatelné téma, o kterém nám toho zmrzlé české rosničky moc nepoví, ať už myslíme ty v zavařovací  sklince od okurek nebo šťabajzny na tv obrazovkách. Na tuhle práci jsou tu Immortal.

Pan Abath i jeho kumpáni Demonaz a Armagedda dané tématice rozumí a na ploše cca 35 minut nás směle uvedou do ledové problematiky. Hned od počátku sázejí i na kvalitní image skupiny a obličeje si hyzdí tolik potřebným warpaintingem. Abathovi se pro jeho malbu někdy posměšně přezdívá panda, ale na to mistr háže bobek. Xichtí malování je zkrátka potřeba a ve slabých jedincích vzbuzuje „nebetyčnou hrůzu“. Na sličných tělech mají napasovanou černou kůži posetou bodci a pyramidami, tak jak káže etiketa. Já se tlemím pod fousy, ale samozřejmě jim to žeru i s navijákem.

Nadšení ve mně budí povedený obal desky, kdy tato knížata temnot křepčí na neznámé ruině a do nevlídné noci dští plameny pochodně. Zkrátka pózy, symboly, znamení.

     Desku otevírá hlas meluzíny a zvuk mrazu, fujavice šepotá obsah budoucích minut. Hned od počátku se vždy tetelím. Vím totiž, že poslouchám něco historického, dávného a zásadního. O tom mě přesvědčuje jednoduchá a lehce falešná vybrnkávačka ukazující na nepřílišnou vyzrálost skupiny, ovšem je to stylové intro poplatné době. Strašlivý šepot jedné z bestií naznačuje nejasnou budoucnost. Je to všechno silně amatérské, ale atmosféra sahá po dokonalosti.

Od druhé skladby už nám Immortal představují blackovou smršť s šílenými bubenickými přechody a opět jednoduchou, ale hypnotickou melodíí. Ten garážový zvuk je prostě skvělý a významně se podílí na celkovém pocitu z nahrávky. Co chvíli se skladby zvrtnou ve střední tempo, které je na celé desce dominující. Abathovo škrékání je prosté veškerého umění zpěvu, spíš blekotá a skuhrá svoje moudra a čeká, že mu to zbaštíme.

Vyzdvihnout musím čtvrtý vál, který se vleče unylým tempem bum – čvacht, sem tam se Demonaz blískne akustickou vyhrávkou pentlující vokální výhřez svého kolegy.

Podlamují se mě kolena, jsem unaven dlouhou poutí na severní točnu, ovšem následující pátý kus mě opět sráží do sněhu. Zvuk je zcela jiný, opět garáž, ale jakoby jiná nahrávka, tak podladěná, hlubinná. Kvičím blahem a poslední dva kusy projedu ani nedutám.

Je tu konec první desky a celá kariéra před námi.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky