Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Našla by se alba, která svým naturelem brázdí trochu jiné vody, než je u nás obvyklé. Na druhou stranu i taková zde rádi vítáme a píšeme o nich. Nebude to poprvé a nebude to ani naposled. K psaní této recenze jsem se moc neměl, ale čím dál jsem ji odkládal, tím víc jsem se nořil do poslechu desky, kterou by byl hřích v té letošní nadílce opomenout. 

A Portrait Of John Doe, to je setkání a společné úsilí věnovat koncept každodenní rutině, obyčejnosti, nepojmout to jako zázrak, ale jako realitu. Ovšem dostatečně umělecky vznešenou. Floex jako domácí mistr (nejen) elektronické hudby a Tom Hodge jako jeho zahraniční kolega. Mimo napojení na taneční a elektronickou komunitu, ovládají svorně hru na klarinet a piano a mají zkušenosti s klasickou hudbou. Je v tom něco nad běžný rámec, kdy si nějaká spojení prostě sednou a naprosto volně se doprovází. A tahle spolupráce mezi taková patří. Pánové si vzájemně vyhověli, což je v lehkosti jejich práce krásně slyšet a nemusí se jít nutně do detailů. To lze vycítit ihned.

První společná oťukávání, následující jamování v Praze a improvizace, která nakonec zabrala čtyři roky a zpočátku vůbec nevypadala, že by na jejím konci mohla být velká deska. Nakonec se tak stalo a původní zpracování zvukově vyrostlo až ke spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, což počin pěkně dobarvilo. Kooperace elektronických projektů se symfonickými tělesy není ničím novým, a nemusíme se bavit jen v rovině elektronika - klasika. Vzpomeňme jak provařeným se stalo v rockové hudbě. Tady jde ovšem o obohacení soundu, hlubší provázání v jednom již tak dobře uchopeném příběhu. Bombastické aranže a silácké navrstvení původní linky nechme plavat, tady jsou si linky rovny. Všechny dýchají a netrpí na přílišné stylizování se ve vlastních neprodyšných škatulkách. Mají se k sobě, jsou provázané jako korálky a rozvíjí ten příběh pěkně spolu. Vzájemně se doplňují a drží jednu náladu.

Původně jsem článek chtěl stočit na téma protiklady. Vzájemně se přitahující. Ale když pominu spojení odlišných hudebních světů, už se mi do toho moc nechce. Asi proto, že po tom všem, co si z A Portrait Of John Doe beru, nemám potřebu nějaké protiklady zmiňovat. Když to zkrátím, ten hlavní je zkompletování zastaralého způsobu nahrávání a dnešní produkce. Ale přiznejme si, že ta výzva z něj přímo čiší a možnost nechat obě položky splynout byla neodolatelná. A že půjde perfektně sladit, v to šlo víc než doufat. Nakonec, nebylo by to poprvé...

Pokud zabrousíme k samotnému vzniku kompozic, musíme si sednout za piano a vzít do ruky klarinet. A taky obří hrnce, které pomohly zmírnit možné první napětí. Až pak začaly jednotlivé skladby růst a autoři (jak byl čas) se k nim znovu vraceli a rozvíjeli je. Už několikrát jsem použil slovo příběh. Určitě by šlo album rozdělit a víc si všímat jednotlivých skladeb, ale toho bych byl rád ušetřen. Mám to nastavené jinak. Desku vnímám jako kompaktní zvuk, který je složen z mnoha střípků. Beru ji jako pohled do nitra, které uvažuje a vnímá samo sebe jako část této planety. Jako tišší tok hudebních pohnutek, který ovšem není jen klidným, k odpočinku stavěným tónem. Z alba jde chlad i teplo a pokud vás zvuk nějakého nástroje nebo smyčky vyruší a vytáhne na chvíli ven, vlastně se nic neděje, je to opravdu jen na chvíli. Vokály jsou pojaty skromněji, je to především instrumentální album, ale i je si nakonec řadím mezi zvuky, další dílek do mozaiky. Prostě a jednoduše nerozděluji vůbec nic, nechávám to pohromadě.

A Portrait Of John Doe je soundtrackem života jedince, který nepodléhá ikonickým sdělením vymykajícím se běžnosti. Je to přesně naopak, John Doe je to nejklasičtější jméno, ten nejobyčejnější příběh každého z nás, který je nejzajímavější právě tím, jak je normální a přitom působivý. A jeho pojetí je díky oběma autorům skutečně na výši. Jedno z alb roku? Tak určitě...