Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První dojem z novinky člověka trochu předběhne a dobré pocity kazí až postupné hlubší analyzování a nimrání se v detailech. Na první dobrou všechno šlape, hlava souhlasně pokyvuje, noha podupává do rytmu. Velký prostor dostávají melodické pasáže a duch desky se často vrací k atmosféře přelomového alba At The Heart Of Winter (1999) a vlastně i k etalonu žánru, navěky věčným Bathory. Svět věčného mrazu v království Blashyrkh píše novou kapitolu dějin black metalu.

Prudký start první a titulní skladby War Against All dokazuje, že duch norských pionýrů mrazivého blacku je stále mezi námi a jeho síla nepramení pouze z účasti Abbatha, který je nepřítomen. Instrumentální šestka Nordlandihr působí neodbytným dojmem, že někdo na playlist nedopatřením zařadil nahrávku Ukrajinců Drudkh. Slovanské melodie jako vystřižené z desky Blood In Our Wells (2006) končí s první notou sedmičky Immortal. Pokus o stavbu hudebního pomníku této dnes už legendární kapele v podobě eponymní skladby, nedopadl vůbec špatně. Rychlost, agrese a mrazivá slova.

I‘m Immortal, My Spirit Of Ice
My Blood Is Frozen, I Dwell In The Cold

Podobné déjà vu přináší i refrén čtyřky No Sun. Ve sloce převládá pocit z druhé desky Pure Holocaust (1993), kterou jsem před lety nominoval na nobelovu cenu za přínos žánru. Tempo desky se dynamicky vyvíjí a řekněme, že spolu s ním fluktuuje i kvalita či intenzita hudebních nápadů. Utahanější kusy jako trojka Wargod sice neurazí, a i přes zjevný štempl kvality hrají jen jakýsi okresní přebor. Pětka Return To Cold tuto pomyslnou laťku hudební přívětivosti dále navyšuje. V takových chvílích, odmyslím-li si hrubší atributy, vidím heavymetalovou úderku v kožených slipech a s trvalou na hlavě. Naopak pecky jako Thunders Of Darkness, kde má zlo vrch, koncentrují ty pravé ozvěny mého mládí stráveného se špunty v uších. Démonický valčík plný sypaček z krajů severně od pekla, kde panda dává dobrou noc.

Havraní bůh Mighty Ravendark má ze svých apoštolů jistě radost, ale neuškodilo by podpořit dravost skladeb trochou špíny. Vedle klasiky Sons Of Northern Darkness (2002) vyznívá naleštěný zvuk novinky křehce asi jako Ludvík Veliký s příliš silnou vrstvou pudru. Posluchačsky je War Against All album vděčné a soudím, že pro mnohé až příliš. Každopádně za udržení ikonického soundu a Demonazův vokální výkon palec hore. Závěr desky je ve znamení pomalejší a epické skladby Blashyrkh My Throne, která v duchu léty prověřeného dramaturgického triku zvolna vypráví poslední kapitolu tak, aby se kruh uzavřel a dílo bylo završeno.